Jen jednou člověkem – 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!

Jak jsem mohl být tak slepý, honilo se mu hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než on. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se mu to osudným!

Cítil, co ho pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v jeho hlavě?

Ještě jeden krok! A ještě jeden!

Jak jsem to mohl dopustit, pomyslel si. Únava a bolest svalů mu zalézala až do morku kostí.

A vtom ho to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.

Je pozdě, rezignoval, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslel.

 

Alespoň se mu to tak jevilo. Po chvíli se Derrick zvednul ze země v potemnělé, vlhké kobce, z jejíhož stropu pomalu ukapávala voda. Proboha, pomyslel si Derrick, už je to tu zase. Zase si pro mě přijde. Proč mi to dělá? Proč tady musím být? Zrezlá železná dvířka kobky se za tichého vrzání pomalu otevřela. Derrick na ně úkosem pohlédl. Věděl, co má dělat. Okamžitě vzal nohy na ramena a prchal, seč mu nohy stačily, zatímco se za ním celá kobka otřásala pod náporem nějaké síly, která se vší silou snažila prorvat dovnitř.

Derrick utíkal temnými tunely a snažil se v tom podivném labyrintu neztratit orientaci. Na každou zatáčku doleva pak přidal i jednu doprava. Zpoza chodeb, které právě opustil, se ozvala hlasitá, dunivá rána, jak rozpraskaný kámen dopadal na podlahu bludiště. To něco, co se tak horečně snažilo dostat k němu, si právě prorazilo cestu do bludiště. Teď je to tu s ním. Derrick se snažil neztrácet koncentraci, ale primární, instinktivní strach ho téměř nenechal racionálně uvažovat. Řítil se tmavými koridory poháněl touhou přežít a už víckrát neopakovat tohle strašlivé divadlo, které nejspíš někomu pro nejvyšší uspokojení právě hraje.

Náhle se Derrick zastavil. Před ním stála pouze pevná zeď ze starého kamene. Slepá ulička. Derrick klesl na kolena. Ne, ne, ne, ne, to už nemůže přijít znovu, to přece nejde… Čekal na kolenou v temné chodbě, zatímco se zvuk něčeho těžkého, co se plazilo po chladném kameni, pomalu přibližoval. Derricka napadlo, jak je náhle ono přibližování se pozvolné, ta věc cítila, že je v pasti, a tak si chtěla svůj příchod patřičně vychutnat a nechat ho tu čekat na smrt, kterou mu přinese. Za chvíli už Derrick hleděl do dvou nenávistných rudých očí, pod kterými zela otevřená tlama s obrovskými tesáky. Pocítil obrovskou bolest, která chvíli přetrvala, a pak opět milosrdně ztratil vědomí.

V tu chvíli sebou Derrickovo tělo, bezvládně ležící na ošetřovně, prudce trhlo. Všichni čtyři ostatní vrchní velitelé, kteří byli spolu s několika doktory na ošetřovně přítomní, se po sobě mrzutě podívali. Dnes to bylo už podvanácté. „Nechápu, co to znamená,“ podotkl jeden z doktorů, „jeho stav se dá diagnostikovat jako těžké kóma, ale čas od času všechny hodnoty vyskočí prudce nahoru. Zvýší se mu tep a dech, dokonce sebou pohne… Nikdy jsem nic takového neviděl. Jako by byl uzamknut ve svém vlastním vědomí.“ „Vědomí to asi nebude, Parkere,“ opravil ho druhý doktor, „vědomí pana Wilkinse je momentálně zcela zjevně mimo hru. Spíš to vypadá, že ho v tom drží jeho podvědomí. Zdá se, jako by prožíval nějaké trauma, jakoby ho něco pronásledovalo.“ „Ať to je, co chce,“ zabručel Ethan, „hlavně ho z toho dostaňte. Zítra to bude už celý týden, co se neprobral.“

A znova, je to tu zase. Derrick se posadil na podlahu kobky. Chtělo se mu křičet, řvát, rozbít celé tohle zatracené místo na miliony malých kousíčků. Viděl, že se stěny začínají otřásat, ale už toho měl dost. Už nechtěl dále utíkat. Po třicátém nezdařeném útěku před tou věcí přestal svá nová probuzení ve stejné kobce počítat, ale byl si jistý, že jich bylo mnohem, mnohem víc. Byl unavený a naštvaný, měl toho plné zuby. Ne, už tentokrát nebude utíkat, teď se tomu postaví čelem, ať je to co je to. A je jedno, jestli ho to zase roztrhá na kusy. Nedá se pořád, donekonečna utíkat.

„Kdo jsi? Proč mi tohle děláš?“ zařval Derrick z plna hrdla do kamenných stěn kobky. Dunění zintenzivnilo, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Ze stropu se začaly uvolňovat první kameny. Derrickovi to už bylo jedno. Věděl, že té věci stejně neuteče; zda ho zabije padající kámen, nebo ta zrůda, na tom už nezáleží. Náhle se ozvalo hrozné zařvání, jedna ze zdí se doslova rozpadla jako domeček z karet a zvířený prach Derricka zcela oslepil.

Když se Derrick rozkoukal, zjistil, že pořád žije. Kobka byla polorozpadlá, ale stále držela pohromadě. Z obrovské pukliny v protější zdi na něj chladně koukaly dvě obrovské rudé oči. Místnost naplnil teplý, vlhký vzduch, jak bestie svým dechem zamořila celou místnost. Derrick neměl co ztratit. Přistoupil před to monstrum ve tvaru obrovského hada či červa, které překvapivě nehybně leželo v díře. „Kdo jsi? Co jsi? Proč mi to děláš? Proč se tohle všechno děje?“ zeptal se ho Derrick těžce, neočekávající odpověď. Ta se však přece jen dostavila, když hrdelní, hluboký, temný hlas naplnil místnost. „Kdo jsem? Nemělo by mě překvapovat, že to nevíš. Dlouho ses přede mnou skrýval, věděl jsi, že tam někde jsem, ale potlačoval jsi mě, zahrabával jsi mě do nejskrytějších koutů své duše, jako bych nikdy neexistoval. Obětoval jsi mě za cenu toho svého výzkumu, pokroku, či jak tomu říkáš. Pohrdnul jsi vlastní lidskostí, vlastní osobností, a já mezitím v osamění nabýval nové podoby, měnil jsem se, stala se ze mě tato obludnost. Ale můžeš za to ty sám.“ Derrick zmateně zíral na tu věc, nechápaje nic, co mu říkala. „Jsem tvé Svědomí, Derricku.“

Co jsem to jen udělal, pomyslel si Derrick. Tak tohle se celou tu dobu dělo. Tohle si v sobě celou dobu tvořil. Vybudoval si nenávist sám k sobě za to, jak se choval v zájmu „vyššího dobra“, jak tomu rád říkal. Uvědomil si, že když konečně připustil existenci vlastního vědomí, vše se stalo naprosto reálným. „Co ode mě chceš?“ zašeptal Derrick. „Dlouho, dlouho ti trvalo, než sis uvědomil své vlastní otroctví,“ pokračovalo Svědomí, „musel jsem tě pronásledovat, mučit, trýznit, musel jsem tě nechat projít stejným peklem, jakým jsi možná ty nechal projít některé z těch lidí. Konsenzuální, pche, oba víme, že to nebyla vždycky pravda. Za zády druhých sis vždy dělal tak trochu co jsi chtěl, Derricku. Ale pak se něco zlomilo. Už před tím incidentem s potyčkou jsem se začal drát na povrch, ale teprve potom jsem tě konečně našel; zmrzačený, špinavý a plný pomsty. Ty ses ale začal měnit, najednou jsi mě po malých kouscích sám začal vpouštět dovnitř, povolil jsi některé příliš utažené uzávěry. Svůj podíl na tom měla i ta doktorka, ten ženský hlas, který jsi slyšel, byla skutečně ona, tedy spíše její verze, která žila ve tvé hlavě. Věděl jsem, že dřív nebo později se k tobě dostanu. A ten večer po Velké schůzi se naskytla ideální příležitost.“ Hlas se na moment odmlčel. „Provedl jsem tě strachem, hrůzou a bolestí. A ty? Stále jsi přede mnou utíkal, neschopen se mi postavit. Ale teď jsi to udělal. Stojíš tu přede mnou a odmítáš už dále prchat a skrývat se přede mnou. To je to, co jsi potřeboval. Potřeboval jsi se mnou svést boj. Ale ne každý boj se musí bojovat podle běžných pravidel. Dokud jsi přede mnou utíkal, měl jsem nad tebou moc. Nyní, když ses mi postavil, nemohu učinit více, než ti vyhrožovat. Ale proč bych to dělal? Dnes jsi udělal velký pokrok, Derricku. Můžeš jít.“  Místnost naplnilo bílé světlo a než stačil Derrick jakkoliv reagovat, světlo ho pohltilo.

„Co se to děje, doktore? Všechny přístroje začínají pípat čím dál rychleji,“ křikl nervózně Spencer se zrychleným dechem, „snad neumírá?“ „Naopak,“ řekl doktor s viditelným úžasem, „zdá se, že se probouzí.“ Derrickovo tělo sebou párkrát škublo, pak Derrick otevřel oči a začal se zmateně rozkoukávat po místnosti. „Derricku! Chlape, tys nám teda nahnal strach!“ zavolal na něj Ethan a bylo vidět, že neskrývá radost. Derrick nebyl schopný slova. Všechno ho bolelo, jako by ho někdo surově zbil. Ale byl šťastný; šťastný, že je konečně tam, kde patří. V pevnosti. Přes hučení v uších neslyšel, co mu vrchní velitelé shluknutí kolem něj říkají, ale jasně rozpoznával jejich nadšené tváře. Byl konečně svobodný. Věděl, že již nikdy nebude muset utíkat před svým svědomím. Pochopil, že ho nikdy nemůže potlačit a že věci, které se dřív v sekci EGI odehrávaly, jsou navždy minulostí. Pak se jeho oči setkaly s těmi doktorky Woodsové. Viděl, že jí po tváři stékají slzy a že se usmívá. Pak ze sebe po zapojení všech svých sil dostal jediné srozumitelné slovo: „Summer…“


Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor požádal o anonymní vydání.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.