Nováček

Můj dopis už dorazil, avšak na nic mě nepřipravil. Jsem nováček, začínám, nervozitu a strach mám. Kolej svou již mám, kamarády získávám. Všichni přijaly mě mile, čekají mě krásné chvíle Brzy začne učení, těším se na vědění. Snaha splnit všechno vzorně, netvářit se moc úporně. A tak ráda jsem tu na škole, usmívám se vesele. Snad vše bude takové, každý najde si to své.

Odešla

* Můj hlas slyšel on nebral na něj ohled. V mé hlavě je démon, žalostný to pohled. Pocity mám nemilé, snad žal s splín. Nešťastné to chvíle jako rozbitý  mlýn. Vstříc lepšímu dni jdu spánkem svým. Zavřu oči a sním s polštářem mým. Proč na světě se dějí nehezké věci? copak krásných se přejí nikdy přeci. Zavřel oči a usnul, již nebude bdít. A ona srdce má půl, může alespoň snít. O společných chvílích, co spolu mývali. O nich, milencích jakými bývali. Proto dokud můžeš, žij život den co den. Pak už nic nezmůžeš, zbyde ti jen ten sen. Vzpomínky jsou mlhavé, čas si běží rychle. Dotyky jen zlatavé, vzpomínková bichle. Fotky měj, zda můžeš. Hlava zapomíná. Koukat na ně budeš se slzami...

Odchod duše

* Srdce mi už přestává bít, a já přestávám snít. V očích už jen smrt. nechce se pohnout ani prst. Do náruče smrt jdu, a na onen svět lezu. Zpět se ohlédnu, a své tělo zahlédnu. Bez duše na zemi ležím, komu na mě záleží? Ke svému tělu lezu. „Konečně mrtvá,“ hlesnu. V zádech mě silně bodne, a chvíli čekám, co se stane. Křídla mi stoupají ze zad, hned potřebuji jednu z dalších rad. Na onen svět odcházím, za sebou svět, z kterého pocházím. Bílá záře se ke mně vine a celá se mnou...

Na dovolené

„Miláčku, vstávej, už je skoro čas na oběd.“ Hrouda vedle mě jen něco nesrozumitelného zabručí. Ztlumím televizi a posadím se na posteli. „Ale no tak, za chvíli nejspíš dostanu hlad,“ šťouchnu do peřiny tam, kde si myslím, že to nejvíc zabolí. „Pět minut,“ ozve se rozespale zpod polštáře. „To určitě,“ protočím oči a natáhnu se pro ovladač. Přepínám mezi pěti dostupnými kanály, až se nakonec rozhodnu pro starý film s Oldřichem Novým a natáhnu se. A proč by ne, zaháním rychle provinilé myšlenky. To že jsme v lázních přeci neznamená, že mezi snídaní a večeří musíme opustit hotelový pokoj, ne?

Z deníku zdravotní sestry – Duha

Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se. Další pokoj. Mé oči však spočinuly na okně. Za oknem se zjevila duha. Ale tak obrovská a silná! Obklopovala doslova celé město. Takovou jsem ještě neviděla. Ihned jsem si ji vyfotila na památku a dlouhou chvíli na ni hleděla. Naplňovala mě krásou a příjemným klidem. Pak jsem došla na pokoj, ve kterém ležela již druhý měsíc paní. Měla hrudní drén, plíce se ne a ne roztáhnout. S dopomocí chodila. Byla smutná a unavená. Uklidila jsem po...

Očarovaný náramek

Očarovaný náramek

Měla pocit, jako by Patricka viděla v novém světle. Dřív to pro ni byl otravný chlapec, který za ní stále chodil jako stín. Včera se však na jejích narozeninách něco změnilo. Jako kdyby prozřela a od té chvíle myslela jen na něj. Zrovna šla za ním, měla totiž pocit, že s ním být musí. Že kdyby jen chvilku dál otálela, tak to nevydrží. Zazvonila a dveře domku se otevřely. Jako kdyby na ni už čekal, ihned ji přivinul do své náruče. Když ji po delší době pustil, v očích mu svítila jiskra, která jí brala dech. Jako kdyby mu tam zářily dva diamanty. Úsměv, který jí vyvolal šimrání v žaludku, by jiným nahnal mráz na zádech. Omámeně na něj zírala a nedokázala ani promluvit. Když ji pak požádal o obě ruce, ani nemrkla okem a nastavila mu je. V koutku mu trochu cuklo,...

Zelená lesní pokrývka

Zelená lesní pokrývka

Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii. Chodím do lesa moc ráda. S mou nejlepší kamarádkou – se psem, jmenuje se Tara. Vždycky, když vezmu vodítko, radostně poskakuje a už peláší ke dveřím. Chodíme celý rok do lesa. Tady, kde u mudlů žiji, jsou lesy nádherné. Nejkrásnější je ale sledovat, jak se les mění. Na jaře se začíná všechno probouzet, rostliny i stromy opatrně vypouštějí...