Rubrika
Další, kdo se na chvíli pozastavil pod Vrbou a přemýšlel nad vážným tématem o životě a smrti je madam Elizabeth Katherine Arlenová. Posaďte se, uvelebte a nahlédnětě do jejího zamyšlení:
Jaké je to pár okamžiků před smrtí? Jaké jsou poslední myšlenky?
Den, kdy jsem měla snad největší strach, nastal v únoru tohoto roku.
V pondělí, dva týdny poté, co jsem byla nemocná a dobrala antibiotika, jsem měla jít na odběr krve. I moči, ale to není podstatné. Vždycky jsem se bála jehel a už se mi jednou při braní krve udělalo nevolno, ale to, co se stalo ten…
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká…
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi.
Poté čas stékal tiše jako pramínky studánky. Rusovláska téměř nevnímala tatínkova starostlivá slova, objetí babičky, letmé políbení dědy. Vnímala pouze strach, strach ze stále otevřených ran pečlivě schovaných v rukávech šedivé mikiny. Proplouvala úsměvy, chutí pražené kávy, poštěkáváním svého milovaného mazlíčka – jezevčíka Erarda.
Hedvábné závěsy tiše tančily s vánkem. Jako žena těhotná pampeliškovým kotoučem Slunce se probudila do něžného májového rána. Víčka slepená pylem spánku se unaveně otevřela. Uvnitř nekonečných tůní hladin modrých očí se zrcadlila veškerá hra barev jitřní přírody.
Slyšíš, poutníku, vodu zpívat píseň? Vypráví příběhy o mnohých lidech, kteří tudy prošli, napili se nebo skončili svůj život. Sny i opravdové činy. Světlo i tmu. Poslouchej, milý poutníku, poslouchej a uč se.