Alice: Tenký led

Alice stála ve své kanceláři a se soustředěným výrazem zírala na prázdnou bílou tabuli. Na stole opodál ležela hromádka čistých kousků papíru a několik fotek. Alice mlčky zvedla první z nich a přilepila ji do středu tabule. Byla to fotka Patricka, kterou našla na stránkách jeho firmy.

Všechno se zase a znovu vracelo k němu.

Alice: Už ti lano házej

Alice rozrušeně zabouchla dveře svého bytu, odhodila klíče kamsi do prostoru a zamířila přímo ke svému pracovnímu stolu. Odložila na něj svou tašku, ztěžka dosedla za stůl a z jeho nejsvrchnějšího šuplíku vytáhla nůž na dopisy. Hlavou se jí proháněla jedna nejistá myšlenka za druhou, když ze své tašky vylovila obálku se svým jménem. Obálku, kterou sotva před hodinou obdržela od Patrickova právníka. Na moment zaváhala, ale poté se přeci jen odhodlala ji otevřít. Z obálky vyklouzl jediný list papíru, hustě popsaného uspěchaným písmem. Opatrně jej vzala do rukou a započala číst.

Alice: Na vině je chlast

Alice seděla ve své kanceláři a v zamyšlení bezděčně svými prsty vykreslovala na stůl neurčité obrazce. Stále se snažila zpracovat, co se dozvěděla předešlý večer od Alexe. Čekala, že se dozví pravdu o medailonku, a místo toho zjistila, že Patricka někdo zabil ve vězení. Žádní svědci, nic na kamerách, pouze z příčiny smrti nebylo těžké usoudit, že něco takového by si sám neudělal. Případ mrtvé studentky tudíž skončil uzavřený bez známého motivu, Patrick nikdy žádný neuvedl. Ani s medailonkem se nedočkala žádného posunu, Alex jí pouze se smíchem odvětil, že nežijí v nějaké fiktivní kriminálce z televize, kde mají testy hotové na počkání. Asi ji tím chtěl rozveselit, ale nezadařilo se, nedokázala přestat myslet na všechny ty nezodpovězené otázky.

Alice: Hlas z minulosti

Alice seděla u okna svého bytu a v zamyšlení se nepřítomně dívala ven do tmy prozářené jen starým pouličním osvětlením. Nebylo ještě nijak pozdě, i tak ji ale překvapilo zazvonění telefonu, ze kterého se ozval známý hlas.
„Ahoj, Alice, tady Alex. Poslyš, máš čas se zastavit za mnou na okrsku?“
„Měla bych mít, proč?“
„Jde o ten tvůj případ začátkem týdne, cos z něj chtěla poslat do laborky ty věci…“
„Hned jsem tam.“

Alice: Záhada zmizelého prstenu

Alici probudil zvonící telefon. Rozespale se po něm natáhla, matně postřehla čas 05:20 a neochotně přijala příchozí hovor.

„Ehm… prosím?“

Odpověděl jí hluboký mužský hlas. „Alice? Tady Alex, omlouvám se, že volám tak brzy.“

Alice zamžourala očima a chraplavě se optala: „Alex?“

Z telefonu se ozvalo uchechtnutí. „Rockfort. Volám z okrsku.“

„Jo… jasné, promiň. Potřebuješ ještě nějaké info ke včerejšku, nebo co?“