Zelená lesní pokrývka
Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii. Chodím do lesa moc ráda. S mou nejlepší kamarádkou – se psem, jmenuje se Tara. Vždycky, když vezmu vodítko, radostně poskakuje a už peláší ke dveřím. Chodíme celý rok do lesa. Tady, kde u mudlů žiji, jsou lesy nádherné. Nejkrásnější je ale sledovat, jak se les mění. Na jaře se začíná všechno probouzet, rostliny i stromy opatrně vypouštějí...
Temnota
Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál. Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí. Již to není jako dřív. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou, byla...
Světluška
Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se, umírají. I svíčka dohořívá. Zapálila jsem ji za všechny, kteří již nejsou. Věřím, že jsou někde, kde jim je krásně, kde našli klid a pokoj. Kde nejsou bolesti a trápení, nemoci a zloba. Svíčka dohoří. Náhle je tma. Zapálím novou. Aby světlušky nadále svítily, tak, jako světýlka v očích lidí. Nadějí a láskou.
Po lokty v bryndě
Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna. A najednou prásk! Vypnula se elektřina. Okamžitě naskočil agregát. Přístroje fungovaly, ovšem výtahy ne. Ty se zastavily a v nich! Můj lékař. Sám a opuštěný! Nezjistila jsem to hned, až později, kdy jsem si říkala, že je mimo oddělení nějak dlouho. Chudák, byl tam zaklíněný přes půl hodiny. Nakonec přijeli hasiči, služba, co obsluhuje výtahy a vše dobře dopadlo. Všichni jsme si oddychli. Lékaři jsem uvařila čaj, podala kousek čokolády. Jenže pak náhle gong. To snad není možné, co je tohle...
Klíčovou dírkou
Naposledy se podívejme se slečnou Talia klíčovou dírkou a užijme si poslední jarní báseň. -*- Taky už čekáte, kdepak to jaro je, a dřímá ve vás, kapička naděje, že sníh nás opustil, a že už nebude, možná tak na horách, chvíli si pobude. I já se dívám, jaro vyhlížím, pupeny na stromech, s láskou si prohlížím. Pohladím sněženku, narcis i macešku, nic proti zimě, to je jen ke dnešku. Že nejde dočkat se, zpívat se touží, všichni to cítí, jak jaro krouží, všemi směry, a všude okolo, na řadu přichází pro jaro sólo. A ptáci ve větvích, nádherně zpívají, létají kolem, hnízdečka stavějí. Do hnízd pak nakladou, vajíčka malá, a u nich ptačí, maminka zůstala. V zahradách, na loukách, všude to kvete, barvy i vůně, všude tu najdete. S úsměvem milým, vítáme jaro, kéž by tu...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
