Ema Talia

Když se Ema přestěhovala do čítárny, s bobříky se již dobře znala. Přidala se tak k Eill, k její bobří rodince a dobře mezi ně zapadla. Sotva však Vrba shodila poslední listí a objevil se první náznak zimy, do čítárny se přistěhoval další tvoreček, jenž hledal domov. 

A kdo by neznal únavu! Všichni, do jednoho! V práci mám ráda klid po obědě. Pacienti si naplní bříška, spokojeně si na chvíli lehnou. A najednou na oddělení zavládne příjemné ticho. Když je teplo, okna jsou otevřená a zvenku do pokojů pacientů doléhá píseň ptáků. Švitoří, hádají se o kdejakou…

Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se.

Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii.

Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál.

Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí.

Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se…

Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna.

A najednou prásk!

Naposledy se podívejme se slečnou Talia klíčovou dírkou a užijme si poslední jarní báseň.

Slečna Ema Talia do klíčové dírky nakoukla víckrát. A zde je další báseň, kterou pro vás sepsala.

Klíčovou dírkou se do jarní zahrady zadívala slečna Ema Talia a co viděla sepsala ve formě haiku básní.