Z deníku zdravotní sestry – Duha

Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se. Další pokoj. Mé oči však spočinuly na okně. Za oknem se zjevila duha. Ale tak obrovská a silná! Obklopovala doslova celé město. Takovou jsem ještě neviděla. Ihned jsem si ji vyfotila na památku a dlouhou chvíli na ni hleděla. Naplňovala mě krásou a příjemným klidem. Pak jsem došla na pokoj, ve kterém ležela již druhý měsíc paní. Měla hrudní drén, plíce se ne a ne roztáhnout. S dopomocí chodila. Byla smutná a unavená. Uklidila jsem po...

Zelená lesní pokrývka

Zelená lesní pokrývka

Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii. Chodím do lesa moc ráda. S mou nejlepší kamarádkou – se psem, jmenuje se Tara. Vždycky, když vezmu vodítko, radostně poskakuje a už peláší ke dveřím. Chodíme celý rok do lesa. Tady, kde u mudlů žiji, jsou lesy nádherné. Nejkrásnější je ale sledovat, jak se les mění. Na jaře se začíná všechno probouzet, rostliny i stromy opatrně vypouštějí...

Temnota

Temnota

Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál. Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí. Již to není jako dřív. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou, byla...

Světluška

Světluška

Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se, umírají. I svíčka dohořívá. Zapálila jsem ji za všechny, kteří již nejsou. Věřím, že jsou někde, kde jim je krásně, kde našli klid a pokoj. Kde nejsou bolesti a trápení, nemoci a zloba. Svíčka dohoří. Náhle je tma. Zapálím novou. Aby světlušky nadále svítily, tak, jako světýlka v očích lidí. Nadějí a láskou.

Po lokty v bryndě

Po lokty v bryndě

  Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna. A najednou prásk! Vypnula se elektřina. Okamžitě naskočil agregát. Přístroje fungovaly, ovšem výtahy ne. Ty se zastavily a v nich! Můj lékař. Sám a opuštěný! Nezjistila jsem to hned, až později, kdy jsem si říkala, že je mimo oddělení nějak dlouho. Chudák, byl tam zaklíněný přes půl hodiny. Nakonec přijeli hasiči, služba, co obsluhuje výtahy a vše dobře dopadlo. Všichni jsme si oddychli. Lékaři jsem uvařila čaj, podala kousek čokolády. Jenže pak náhle gong. To snad není možné, co je tohle...