Svitky pergamenu

Povídka o vině, selhání člověka a tichu, které křičí. 
Autor: Rogerina Retta Maylor

V náhlém nutkání zvracet jsem si chvatně přitiskl dlaň na ústa.Když mi jeho máma volala, tušil jsem, že to je vážné. Realita ale bolestně přesáhla má očekávání. Udeřila mě do tváře jako…

Další, kdo se na chvíli pozastavil pod Vrbou a přemýšlel nad vážným tématem o životě a smrti je madam Elizabeth Katherine Arlenová. Posaďte se, uvelebte a nahlédnětě do jejího zamyšlení:

Jaké je to pár okamžiků před smrtí? Jaké jsou poslední myšlenky?

Když se Ema přestěhovala do čítárny, s bobříky se již dobře znala. Přidala se tak k Eill, k její bobří rodince a dobře mezi ně zapadla. Sotva však Vrba shodila poslední listí a objevil se první náznak zimy, do čítárny se přistěhoval další tvoreček, jenž hledal domov. 

Povídka o vzpomínání jedné babičky. O objevení lásky tam, kde jí jen málokdo čekal a zkrátka o tom, jak je někdy život nevyzpytatelný a jednoduše krásný. 

Jednorázová mini povídka slečny Ary vás přenese do světa dítěte, do světa, kde je možné všechno. 

Sladká romantická povídka. Ideální ke zkrácení dlouhého času na pozdzim/v zimě. Převede Vás do prostředí restaurace a ukáže Vám, že ne všechna romantika se nutně musí schovávat pouze v knize.

Jedno krajně letní odpoledne si Fred Peterson poposedl hlouběji do své židle, která námahou zaúpěla. Rozhovory s jeho otcem, panem Josephem Petersonem, byly vždycky nepříjemné, tohle byl ale jeden z těch Rozhovorů. Otec vždycky uměl zvolit slova po kterých nabyl Fred dojmu, že i tropické žáby v jeho pracovně mají lepší perspektivu než on. Joseph byl velmi schopný podnikatel v oblasti lodní dopravy, mecenáš lokálního umění, oblíbený společník na velkolepých firemních akcích, filantrop, jak s oblibou sám říkal, a také otec jediného obtloustlého dítěte s nevalnou inteligencí, kterému bylo k dnešnímu dni bezmála třicet let, a bydlelo stále pod jeho střechou a za jeho peníze.

„Je to jen polibek," říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda," snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění." Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu.

Dnes je TEN den před pěti lety - 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty.

Už je to dlouho, co jsem si tuto dobrodružnou výpravu připravovala. Nebyla jsem na to sama, ale byla jsem hnacím motorem. A teď se to děje. Sedím u večeře a konverzují s rodiči, ovšem v duchu již slaňuji z okna dolů, kde by na mě měl čekat můj kamarád Felix.

„Co známky ve škole, Jasmine?" upírají se na mě pronikavé oči mé mámy.

„Dobrý," odpovídám univerzálním slovem, které působí jako zaklínadlo, jelikož ani jeden z rodičů se již na nic neptá. Jediný rušivý element u stolu je teď momentálně má mladší sestra Peggy, která se rozhodla, že je velice zábavné mi okopávat holeně.

Tento příběh jsem viděla během mé ranní meditace a ráda bych se s vámi o něj podělila. Měla jsem hlavu plnou toho, co mám dnes udělat a potřebovala jsem se uvolnit. Meditace mě vždycky uklidní a dá sílu do nového dne. To jsem ale ještě nevěděla, že během meditace mi před očima proběhne celý příběh o tom, jak vznikl život na planetě Zemi. Ten příběh mě uchvátil, a proto bych se s vámi o něj ráda podělila. Těžko říct, co mi tím moje mysl chtěla říct, proč mi zrovna tenhle příběh ukázala.