Z Magdaléniny šperkovnice

„Vrkú, vrkú, vrkú,“ ozvalo se z koruny stromu. Magdaléna zvedla oči a hledala ptáčka. Nic. Mlčel. Vzala do ruky pár šišek a z nudy se začala strefovat do stromu. Měla poměrně dobrou mušku. Jedna šiška, dvě, tři… Všechny se strefily na cíl. I tak jí to ale náladu nezvedlo. Nudila se.

Na podzim 2018 jste mohli být svědky otevření malé ebenové skříňky, již královna Magdaléna dostala v dětství a místo drahých šperků v ní shromažďovala skutečné poklady – drobné předměty, které jí připomínaly důležité chvíle jejího života.

Královna Magdaléna se usadila ke šperkovnici. V posledních dnech jí radost přinášela už jen vnoučata a ona vzpomínala na dřívější doby. Když mezi předměty nalezla loknu havraních vlasů převázanou bílou nitkou, pousmála se. Prstem vlasy hladila, hřály ji u srdce. Už si nepamatovala, kdy přesně je ukořistila, ale dobře věděla, k čemu se vážou...

Byl krásný červnový den, který však teplotami připomínal spíše červenec. Ačkoli byl zámek postaven ve velmi moderním stylu a se spoustou technických vynálezů, od nepříjemného horka a dusna zatím žádný pomoci nemohl.

Královna Magdaléna vzala do rukou šperkovnici a posadila se s ní do houpacího křesla. Otevřela víko a postupně vyndala všechny ty předměty, které si během posledních několika dní připomněla – brož, několik prstýnků, náušnice, náramek, pentle, javorový list... bylo jich požehnaně. Ale ve šperkovnici jich stále mnoho zbývalo. Mezi ně patřil i stočený list pergamenu. Ty se dnes už téměř nepoužívaly a byly považovány za luxus. Magdaléna ho rozvinula a zadívala se na znaky na něm napsané. Azbuku se v mládí naučila, ale teď už se jí nečetla tak snadno jako dříve. Než aby se pokoušela dál pergamen číst, přejela ho prsty, aby kůži cítila, a zavzpomínala na dobu, kdy ho dostala...

„Princezno, představuji vám vaši novou dvorní dámu, hraběnku Žofii Myslavu z Borši,“ pronesla komorná, která vstoupila bez zaklepání do Magdaléniných ložnic.

„Ach, Dorotko... Nemyslíš, že jsi neomalená, když jsi ani nezaklepala?“ utnula ji trochu naštvaně princezna Magdaléna, která seděla shrbená u svého toaletního stolku a něco v něm zamyšleně přebírala. Trochu zlostně se tedy otočila směrem ke své komorné a káravě se na ni zahleděla. Měla ráda své soukromí, a to obzvláště ve chvílích, kdy si prohlížela své poklady ve šperkovnici od maminky.

Autor požádal o anonymní vydání.

„Ach, můj život byl tak pestrý. Je zvláštní takhle vzpomínat,“ koukala Magdaléna do poloplné šperkovnice a přemýšlela. Vytáhla malou hnědou hvězdičku, která byla vyrobena z tenkého proutí. Pousmála se a přiložila si ji k srdci.

Už nevím, kolik tehdy bylo princezně Magdaléně let, možná tak sedmnáct, možná méně. Ale příběh, který vám budu vyprávět, se stal pár let po události, kdy Magdaléna nalezla ve starém stromě malý knoflíček a papírek – vzkaz pro budoucího nálezce – a uložila jej do své truhly.

Magdaléna vstala z postele a rozhlížela se po loukách, které obklopovaly její zámek. Poslední dobou jí všechno něco připomínalo. Zadívala se do slunečních paprsků, vzala si do ruky nám již známou černou šperkovnici a rukou zajela na dno. Vytáhla zlatavou věc a oči se jí zaplnily slzami…

Magdaléna vzala do ruky stočený provázek z ovčích střívek. Houslová struna. Sama se samozřejmě jako správná princezna v mládí učila hrát na řadu nástrojů, ale nikdy jí to moc nešlo. Na rozdíl od její Fiony, ta se s nástrojem v ruce už snad narodila. Ve třech letech Magdalénina dcera uměla na harfu zahrát svoji oblíbenou ukolébavku, a když jí bylo pět, na flétnu zapískala snad celý učební sborník.