Autor
Královna Magdaléna se usadila ke šperkovnici. V posledních dnech jí radost přinášela už jen vnoučata a ona vzpomínala na dřívější doby. Když mezi předměty nalezla loknu havraních vlasů převázanou bílou nitkou, pousmála se. Prstem vlasy hladila, hřály ji u srdce. Už si nepamatovala, kdy přesně je ukořistila, ale dobře věděla, k čemu se vážou...
Co se odehrává v hlavě někomu, kdo si jednoho dne uvědomí, že přestává cítit to, co dříve cítil?
Povídka je inspirovaná písní Say It To My Face od Maty Noyes.
Královna Magdaléna vzala do rukou šperkovnici a posadila se s ní do houpacího křesla. Otevřela víko a postupně vyndala všechny ty předměty, které si během posledních několika dní připomněla – brož, několik prstýnků, náušnice, náramek, pentle, javorový list... bylo jich požehnaně. Ale ve šperkovnici jich stále mnoho zbývalo. Mezi ně patřil i stočený list pergamenu. Ty se dnes už téměř nepoužívaly a byly považovány za luxus. Magdaléna ho rozvinula a zadívala se na znaky na něm napsané. Azbuku se v mládí naučila, ale teď už se jí nečetla tak snadno jako dříve. Než aby se pokoušela dál pergamen číst, přejela ho prsty, aby kůži cítila, a zavzpomínala na dobu, kdy ho dostala...