Say it to my face

Co se odehrává v hlavě někomu, kdo si jednoho dne uvědomí, že přestává cítit to, co dříve cítil?

Povídka je inspirovaná písní Say It To My Face od Maty Noyes.

Zabouchla za sebou dveře, pověsila kabelku na háček, klíče hodila na poličku.

„Jsem doma,“ zavolala do obýváku, aniž by i jen nahlédla do dveří. Zvedla si rozpuštěné vlasy a několikrát zacloumala lemem halenky na šíji, aby usušila kapky potu.

V koupelně si umyla ruce a otřela si koutky očí. Při pohledu do zrcadla se na okamžik zastavila a sledovala onu unavenou tvář. Kdy takhle začala vypadat?

Došla do obýváku a naučeným pohybem políbila přítele na tvář. Věnoval jí široký úsměv a hned začal něco povídat, na což odpovídala v režimu autopilot. Po chvíli se znovu začal věnovat práci.

Posadila se do křesla, natáhla si nohy a vzala do ruky knihu. Něco, co by se dalo nazvat večeří, měla už v práci, takže neměla potřebu lustrovat lednici jako obvykle.

Místo toho, aby se do knihy začetla a alespoň trochu odreagovala mysl po náročném dni, sledovala jeho záda.

Kdy se to vše změnilo? Kdy se z našeho vztahu stala taková rutina?

Pamatovala si dobu, kdy se do sebe bláznivě zamilovali, kdy chtěli být neustále spolu, kdy spolu o všem mluvili, o minulosti, přítomnosti a hlavně budoucnosti. Teď už takové věci nedělali. Dívali se spolu na pořady v televizi, občas se zašli projít do parku nebo šli na nějakou akci, ale chyběla ta počáteční spontánnost. Mnohem méně spolu vtipkovali, méně se špačkovali… a už hrozně dlouho se nepohádali. Ty první hádky, to bylo něco. Létaly věci, došlo na ošklivá slova… bylo v nich tolik emocí! Tehdy cítila, jak celá vře, jak se celé její nitro bouří. Nesnášela, že se s ním hádala, ale zároveň si nějakým pokřiveným způsobem užívala, co vše při tom cítí, lásku, nenávist, pochopení, odmítnutí… Bylo toho tolik.

Teď to bylo jiné. Každý den byl stejný. Nedokázala by někomu říct, kdy mu naposled řekla, že ho miluje. Asi včera. Ale říkala to automaticky, jako by se to od ní očekávalo. Už do toho nevkládala celé své srdce.

Znamená to, že už nemiluju? ptala se sebe samé, ale nechtěla věřit, že nemiluje. Miluje. Určitě. Jinak by tu nebyla… nebo ano? Co to vlastně je, láska? Jak se pozná? A… proč se na to dřív nepotřebovala ptát, ale teď už ano?

Občas si říkala, že je s ní něco moc špatně. Viděla, že on ji miluje celým svým já. On do vztahu vkládal vše. To ona byla často duchem nepřítomná. Jediné, v co doufala, bylo, že on to nepoznává. Nechtěla mu ublížit. Záleželo jí na něm. Chtěla, aby byl šťastný.

Může být doopravdy šťastný s někým jako já? S někým, kdo v tom není na sto procent?

Hrozně moc se s ním chtěla pohádat. Chtěla zase cítit všechny ty emoce. Chtěla si zase být jistá, že ho miluje, že jí není lhostejný – že jí není lhostejný celý jejich vztah. Že se vlastně ani moc nezměnila, alespoň v tomhle ne. Chtěla vědět, že ho miluje. Ne se o tom jen dohadovat sama se sebou, vyjmenovávat důkazy, že ho miluje, a důkazy, že ne. Chtěla něco cítit, chtěla, aby kvůli němu zase šílela; nemusela být šíleně zamilovaná, jen třeba šíleně naštvaná. Hlavně aby tam něco bylo.

Pootevřela rty s úmyslem promluvit. Neozvala se ani hláska. Co by mu taky řekla? „Pohádej se se mnou.“?

Ještě chvíli se snažila něco vyslovit, ale nakonec jen sklonila oči ke knize.

„Jaký jsi měl den?“ uslyšela se říkat.

„Dobrý, jen mám hrozně moc práce. Vydržíš teď chvilku, prosím? Pak si můžeme povídat,“ odpověděl. Uslyšela se přitakat. Pak už jí oči klouzaly po řádcích textu, ale mysl slova moc nevnímala.

Jedním si teď byla jistá. Ta změna se vrátit nedala.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.