Booth – část 2.

„Neotvírej. Prosím. Teď ne,“ zaškemral Ethan. Jako kdyby to bylo potřeba. Splnila bych mu jakékoli přání. Ale klepání se ozývalo dál. „Jen chvilku,“ zašeptala jsem mu do ucha a s příslibem věcí budoucích odešla otevřít příchozím. Tak jsem taky udělala. Už vzápětí jsem toho měla hluboce litovat. „Sakra.“ Proč jsem si raději uši nevyškrábala! Při pohledu na ty dva mi doslova ztuhla všechna krev v žilách.  Sotva jsem se zmohla na krátké zvolání: „Zlatko!“ Ethan mě znal dokonale. Od každé malinké pihy až po nervózní protáčení snubním prstýnkem. Proto velmi rychle pochopil, že manželské radovánky musejí počkat, a začal se urychleně oblékat. Ale tu naprostou paniku v mém přiškrceném hlase by rozpoznal každý. Ano. Dokonce i naprostý sociopat. Třeba jako tady Darius. Ten...