Z domu barda Beedleho

Oživlé věci nejsou zvyklé na to, že by se mohly hýbat nebo že mohou dokonce mluvit. Ještě že pamětník ví, co je to fotbal...

Jak by to asi vypadalo, kdyby věci ožily a mohly mluvit? A do jakého extrému by to mohlo dojít, kdyby oživl rovnou celý zaprášený sklad odložených nepotřebností? V prvním díle se ze vzpomínek pamětního medailisty, který obletěl svět, dozvíte, jak to všechno začalo...

Herbert – starší muž, který měl velice rád příběhy – seděl v křesle ve svém bytě, sklesle sledoval plamínky v krbu, které zářící tančily. V ruce držel hrnek s čajem. Čekal – trpělivě vyčkával, až se ozve zvonek od dveří. Naděje byla sice velice malá, ale přesto byla.

Mladý spisovatel Kristián seděl doma u stolu, čmáral si na papír a nechtělo se mu nic dělat. Tedy spíše chtěl psát, ale nevěděl co – múza došla. Prostě neměl nápad. Chvíli převaloval propisku mezi prsty, chvíli si maloval , ale jinak celkem nic. V hlavě vymeteno, alespoň pokud se jednalo o to, o čem psát. Nakonec usoudil, že si půjde ven do stánku koupit si noviny, přinejmenším si něco přečte a kdo ví, třeba ho to inspiruje.

Hedvika – mladá dívka, zahradnice – seděla u svého stolu. Všichni už se těšili na Vánoce, ona ostatně také, ale v zimně nebylo moc co dělat, jen ve skleníkách. Nudila, jen tak si prolistovávala noviny, které ráno přinesl její kolega. Nic moc zajímavého, nakonec zabrousila do rubriky inzeráty. Chvíli se bavila, tím kdo se s kým chce seznámit a pak narazila na zajímavější inzerát. Něco ve smyslu, že jistý člověk zve všechny na jakýsi povídkový večer – nazval to jako „Vánoční povídkování“. Zřejmě si to představuje tak, že všichni si vymyslí nějakou povídku a ty si pak budou povídat. Docela zajímavá zábava na Štědrý večer.

Jednoho zimního večera – už se blížil Štědrý den – seděl starší pán v pohodlném křesle zelené barvy, které mu kdysi koupila jeho žena. U nohou mu věrně spal jeho pes – pojmenoval ho Mefisto, podle toho čerta v knihy o Faustovi. Mefisto byl také takový ďáblík, ale spíše v dobrém smyslu. Byl celý černý, jeho černá očka třpytivě zářila – snad radostí.

„Ahoj, teti,“ přišla domů Hedvika, pozdravila svou tetu Amélii, která právě v kuchyni pekla cukroví.


„Dobré odpoledne,“ řekla teta rádoby přísně, když jí Hedvika ukradla kousek vanilkového rohlíčku. „Copak tak veselá?“

Seděl v křesle, díval se na svého společníka.



„Myslíš, že někdo přijde?“



Jeho spolusedící pokrčil rameny. Seděl dál a trpělivě čekal. Za pár minut se rozezvonil zvonek. Pomalu se zvedl ze židle se slovy: „Že by přece jen někdo?“

Je večer před Štědrým dnem. Na nebi nastal obrovský zmatek. Ježíšek pod dohledem své matky, Pany Marie, dohlížel nad přípravou všech dárků pro letošní Vánoce. Duše dětí, které v nebi skončily, vydatně pomáhaly a leckdy pomáhaly i duše dospělých. Všude vládla vánoční nálada a panovalo veselí.

Na rohu, kde se sbíhají dvě ulice, stojí stánek – docela obyčejný novinový stánek. Sedí v něm starší dáma. Vypadá to snad jakoby tam byla odjakživa. Skoro jako by byla automat – takový, který lidé jen pozdraví, řeknou, jaké chtějí noviny, vezmou si je, zaplatí a pak zas rychle zmizí v davu. Ona jakoby neměla žádné jméno, sedí tam pozoruje rušnou ulici, sem tam si přečte něco z dnešních novin.