Jak to žije ve starém skladu – 2. část

Oživlé věci nejsou zvyklé na to, že by se mohly hýbat nebo že mohou dokonce mluvit. Ještě že pamětník ví, co je to fotbal…

*

První fotbalový zápas

Podařilo se mi dostat se na nějaké vyvýšené místo a rozhlédl jsem se po skladu. Hned jsem si uvědomil, že je tady až moc věcí a že se svým hláskem nemám šanci všechny překřičet. Ožívající plyšáci, předměty denní potřeby, kladívka, hřebíky, spousta hraček a všeho dalšího možného se tlačila přes sebe a snažila se ke mně přiblížit. Chtěli vysvětlení.

Podíval jsem se na plyšového tygra pod sebou a dostal nápad. Seskočil jsem mu na záda a vyšplhal se mu k uchu. Nebyl nadšený, že se na něm snaží udržet starodávný medailon.

„Potřebuji tvoji pomoc,“ zakřičel jsem mu do ucha. „Mohl bys zařvat a donutit všechny, aby byli zticha?“

Tygr zakýval hlavou tak prudce, že mě shodil do krabice plné polystyrenových kuliček, které zakrývaly dřevěnou indiánskou masku. Když mě spatřila, vykulila na mě obří zelené oči. Kdybych měl srdce, nejspíš bych dostal infarkt. Tygr se na mě omluvně podíval a pomohl mi dostat se na nejvyšší poličku regálu. Pak zařval a všichni ztichli.

„Přátelé,“ řekl jsem tak nahlas, jak jsem jen dovedl a všechny oči se otočily na mě. „Nejspíš se divíte, jak je možné, že se můžete pohybovat, mluvit a vůbec, že jste naživu. Já vím, jsme přece jenom věci, tohle pro nás není přirozené. Všechno se děje díky mým nejlepším přátelům, těmhle propiskám. Každá je z jiné země světa a dohromady mají sílu k oživení vás všech tady ve skladu.“

Spokojeně jsem se rozhlédl po zmatených tvářích, ale spokojenost mi dlouho nevydržela.

„A co teda budem dělat?“ ozvalo se z davu.

Takovou reakci jsem nečekal, přece jenom jsem myslel, že budou nadšení.

„Můžete přece dělat, co budete chtít. Můžete si užívat a bavit se. Můžete žít.“

„Ale my to neumíme, chápeš?“ zavrčel někdo zprostřed chumlu plyšáků. Inspiroval mě tím.

„Tak dobře, něco vás naučím. Jmenuje se to fotbal a je to jedna z nejoblíbenějších her na světě. Na začátek postačí, když se všichni shluknete u stěn a někdo větší odsune všechny krabice, co jsou uprostřed, ke kraji. Budeme potřebovat hodně místa. A taky sežeňte něco kulatého.“

Můj první požadavek začali plnit rychle a relativně správně. Dokonce se jim podařilo většinu krabic naskládat tak inteligentně, že se na ně mohli posadit všichni pozorovatelé, kteří se kvůli své velikosti nemohli přidat k práci. Bohužel můj druhý požadavek nepochopili – a vlastně ani nemohli, když nikdy neviděli, s čím se hraje fotbal.

Dvě velké panenky s růžovým poníkem, který měl neustále v puse dudlík, dokutálely doprostřed skladu obří diskokouli.

V rohu skladu jsem spatřil hlásnou troubu a poprosil jsem nějaké plastové panáky, aby mi ji podali. Během minuty jsem měl jistotu, že mě všichni uslyší.

„Prosím, věnujte mi chvíli pozornost,“ řekl jsem a můj hlas, několikrát zesílený, naplnit celý sklad podivným rezonančním zvukem. „takže, zaprvé, tahle kulatá věc se nehodí. Potřebujeme nějaký míč, něco měkčího a menšího. Zadruhé, plastoví panáci vezmou štětce a barvy a nakreslí na stěny proti sobě brány.“

Zahlédl jsem jejich nechápavé pohledy a měl jsem chuť to všechno zabalit. Stálo mě to tolik energie – a oni ani nevěděli, co jsou to brány.

„Brány vypadají jako ležaté obdélníky.“ Další nechápavé výrazy. Rezignoval jsem. „Paráda, tak prostě nakreslete hodně široké dveře.“

Konečně mě pochopili a dali se do práce. Sledoval jsem, jak se snaží nakreslit na zdi alespoň trochu rovné čáry, a nakonec byla každá brána jiná, pravé úhly v rozích se nedaly vidět ani s velkým použitím fantazie a přimhouřením oka. Ale pak se odněkud vykutálel pravý fotbalový míč a já radostí vyskočil skoro deset centimetrů do vzduchu.

Konečně bylo všechno jakž takž připraveno a já se mohl začít pokoušet o organizaci historicky prvního fotbalového zápasu ve skladu.

„Na začátek bych potřeboval, aby se doprostřed postavili všichni, co dokáží chodit po dvou nebo čtyřech nohách a měří víc než půl metru.“

Všichni se po sobě koukali, až ti nejmenší pochopili, že dnes budou jen fanoušky a tlačili se, aby získali místa s co nejlepším výhledem. Uprostřed se pomalu ale jistě vytvářela skupinka složená z větších plyšáků, panenek v životní až nadživotní velikosti, dřevěných sošek převážně žiraf, plastových panáků namalovaných jako policisté, aby u silnice děsili řidiče, a jako poslední větší loutky včetně Hurvínka. Spejbl, Mánička a ostatní bohužel chyběli.

Byl jsem mile překvapen, že celá akce přesun trvala pouze asi čtvrt hodiny. Spočítal jsem ty, kteří byli schopní hrát, a začal jsem přemýšlet, jak je rozdělím. Měl jsem před sebou třiadvacet potenciálních hráčů. Rozhodl jsem se udělat z nich rovnou jen dva týmy a rozpočítal je na jedničky a dvojky. Jako rozlišovací znamení jsem nechal jedničkový tým opatřit fosforeskujícími bezpečnostními pásky na rukou a svítivě žlutými šátky kolem krku.

Musel jsem také vymyslet, jak jim alespoň jednoduše vysvětlit pravidla. Přece jenom jsem nechtěl, aby se při prvním sportovním výkonu navzájem zmrzačili a už nikdy nechtěli nic dělat.

„Takže,“ začal jsem nesměle a hledal správná slova. „Fotbal se hraje pouze nohama – to si zapamatujte jako první. Ti, co chodí po čtyřech, budou používat pouze přední nohy. Míč se posunuje tím, že do něj budete kopat.“

Došlo mi, že by se jim nejvíce hodila praktická ukázka, ale sám jsem byl bohužel malé velikosti, která mi nedovolovala vzít roli aktéra na sebe. Pak jsem spatřil Hurvínka, kterého jediného jsem znal – samozřejmě z televize – a dostal jsem další ze svých skvělých nápadů.

„Hurvínku?“ oslovil jsem ho, abych si získal jeho pozornost. Otočil se na mě, zakoulel očima, zvedl ruku nad hlavu a viklajícím se zápěstím mi zamával.

„Mohl bys, prosím, zkusit kopnout do toho míče?“

A Hurvínek to udělal, kupodivu výborně. Došel před balón, skrčil nohu v koleni dozadu a nechal ji vahou dřevěné boty opsat oblouk přesně vedle míče. Otočil na mě hlavu, znova zakoulel očima a zkusil to znovu. Tentokrát už se trefil a všichni okamžitě začali tleskat.

„Ano, ano. Viděli jste to všichni? Přesně tohle jsem myslel, díky, Hurvínku.“ Nejspíš bych se i poklonil, jak jsem byl vděčný, že se mu to povedlo. Ale stejně by to nikdo neviděl.

Obrátily se na mě desítky a stovky usměvavých tváří nadšených výjevem před nimi. Spousta jich horlivě přikyvovala.

„Hurvínek vám tedy ukázal, jak se kope do míče. A to je vlastně to jediné, co potřebujete umět. Musíte ale do míče kopat tak, abyste se trefili do brány, toho obdélníku na stěně.“ Trochu jsem se zarazil u slova obdélník, protože se o geometrickém tvaru mluvit nedalo. Pak jsem si uvědomil, že oni stejně neví, co to je obdélník a vrátil jsem se k vysvětlování.

„Jedničky se budou snažit trefit do žluté brány a dvojky do zelené. Zároveň, co se budete snažit trefit se míčem do brány, musíte si dávat pozor, aby vám soupeři nekopli míč do té vaší. Jinak je zakázáno kopat do něčeho jiného než do míče, kousat, mlátit se, lechtat, škrábat a tak podobně. Jakmile pískne píšťalka, můžete začít.“

Pro píšťalku jsem poslal už před deseti minutami, ale objevila se až po mém proslovu, právě včas. Ostré zapísknutí, které nejen že rozechvělo všechny ušní bubínky ve skladu, ale taky odstartovalo nejzmatenější a nejzábavnější fotbalové utkání pod stropem.

Hned na začátku se dvě žirafy srazily hlavami a chvíli se obě musely snažit, aby si srovnaly zorničky zpátky do roviny. O pár vteřin později se k míči dostala panenka až hrozivě připomínající Chucky z hororu, který jsem viděl v televizi naposledy. Kopla do něj tak silně, že se míč nejdřív odrazil od stěny do stropu, hned vzápětí narazil do další stěny, a nakonec trefil Hurvínkovu hlavu pod takovým úhlem, že se mu na krku asi sedmkrát protočila.

První gól padl asi po dvaceti minutách. Míč se skrytou skulinkou vykutálel z klubka plyšových medvědů a lehce se dotknul žlutě ohraničeného místa na stěně. Místo, aby všichni skandovali ‚gól‘, rozeznělo se skladem nadšené tleskání, hulákání a občasné pískání.

„Jedničky vedou jedna nula!“ zakřičel jsem do hlásné trouby, ale nikdo mě nevnímal. Vypadali úplně jako fanoušci svého oblíbeného klubu před televizí, kteří nemohou jít ani na záchod, dokud nebude poločas. Všichni jako by byli hypnotizováni bílými a černými šestiúhelníky na míči.

Všichni vypadali šťastně. Jinak – byli šťastní. Hráli ještě asi další tři hodiny, než se všichni hráči vyčerpáním svalili na zem a usnuli.

*

Druhý den jsem se probudil už brzo ráno, když projížděla kolem skladu nějaká rachotící dodávka. Rozhlédl jsem se po ještě temném prostoru a pousmál se. Většina věcí ležela tak, jak včera usnula. Na jejich tvářích jsem mohl zahlédnout nepatrné úsměvy.

Pohodlně jsem se usadil a přemýšlel, co vymyslím na dnešek, když do mě někdo z boku ťuknul. Podíval jsem se a chvíli jsem ve stínu nemohl nic rozeznat. Pak jsem zahlédl malý špendlík s tmavě zelenou plastovou hlavičkou. Miniaturní očka mu skoro nebyla vidět a pusa vypadala jako černá šmouha. Usmál jsem se na něj.

„Copak bys potřeboval?“ Měl jsem pocit, že bych na něj měl mluvit jako na dítě, když je tak malý, ale brzo jsem si uvědomil, že tenhle špendlík je už dospělý.

„Chtěl jsem ti jen poděkovat za včerejšek. Tak nějak za všechny poděkovat. Oni jsou moc stydliví a líní, aby to přiznali. Všem se to líbilo. Ostatní špendlíci se mezi sebou ještě včera hádali, co vymyslíš na dnešek. Shodli se, že to bude parádní. Každopádně díky. Všichni jsou rádi, že jsou živí. Teď už ano. A vděčíme za to tobě. Vlastně za všechno, udělal jsi toho pro nás dost. Tak jen abys to věděl.“

Skoro nepostřehnutelně mrkl, otočil se a po krabicích seskákal do vlastního pohodlného domova v podobě krabičky od sirek.

Sám jsem se do východu slunce jenom usmíval.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *