Víla

Roztomilé oči malého dítěte se zvláštní mocí dokážou hrozné věci jedinou myšlenkou.  * Dívám se do jejích očí, zelených jako nejčerstvější mech. Má krásné oči lemované dlouhými hustými řasami, ale ještě krásnější je její úsměv. Bílé mléčné zoubky tvoří úsměv dokonalý, přestože levý spodní špičák chybí. Ve tvářích se jí při úsměvu tvoří ďolíčky a spolu s jejími hustými blonďatými vlásky z ní dělají to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl – hotová víla. „Uděláš to, prosím?“ zamrká na mě, líbezný hlásek sladký jako med. Na co se mě vlastně ptala? Co že mám udělat? A kdo vůbec je? Kde se tu vzala? Já ji znám? Zamračím se. „Prosím,“ protáhne dívenka a když na mě upře svá veliká kukadla, veškeré otázky mi z hlavy zmizí, jako by v ní...