První…
Jedno krajně letní odpoledne si Fred Peterson poposedl hlouběji do své židle, která námahou zaúpěla. Rozhovory s jeho otcem, panem Josephem Petersonem, byly vždycky nepříjemné, tohle byl ale jeden z těch Rozhovorů. Otec vždycky uměl zvolit slova po kterých nabyl Fred dojmu, že i tropické žáby v jeho pracovně mají lepší perspektivu než on. Joseph byl velmi schopný podnikatel v oblasti lodní dopravy, mecenáš lokálního umění, oblíbený společník na velkolepých firemních akcích, filantrop, jak s oblibou sám říkal, a také otec jediného obtloustlého dítěte s nevalnou inteligencí, kterému bylo k dnešnímu dni bezmála třicet let, a bydlelo stále pod jeho střechou a za jeho peníze. Peníze nebyly problém, zatím. Joseph ale trpěl utkvělou představou o tom, že svůj podnik...
Kouzelný svět
Princess dopověděla poslední příběh. Měla dobrý pocit. A to nejen proto, že společně s přáteli splnili faunovo přání a převyprávěli mu tolik příběhů, kolik se jen dalo. Ale také z toho, že překonala sama sebe a napsala tak dlouhé příběhy jako nikdy předtím. Po cestě k hradu znovu, jak už mnohokrát, děkovala kouzelnému světu, kolik příležitostí jí už k seberealizaci přichystal. Kdyby tento svět neznala, nikdy by nepsala příběhy, nemalovala obrázky, nefotografovala nevšední předměty a scenérie, nic by nevyráběla, ani by nenamáhala hlavu nad tolika rébusy a hádankami. Procházela kolem Zakázaného lesa a dívala se směrem k famfrpálovému hřišti. Nikdy by nepodnikla fascinující lesní výpravy a nezažila ten adrenalin při famfrpálových zápasech. To není jako fandit vašemu...
Mlčenlivá pěna
Byl sychravý podzimní den a v pražských uličkách bylo chladno. Lidé prožívali svůj každodenní život a nic jiného nevnímali. Chodili, jak těla bez duše. Stroje. Osm stupňů nad nulou, prohlásil kolemjdoucí a vytřeštil na mobil oči, to abych umrzl. Pravdu měl, přitáhla jsem si šálu ke krku a upil ze svého termo hrnku. Horký čaj s citronem se mi rozlil celým tělem, bylo takové chladno, že jsem cítila každou jednu kapku, která mým tělem postupně prostupovala. Dneska mě čekal důležitý den. Stála jsem před pekařstvím na Strossmayerově náměstí a přemítala o dnešních přijímačkách. Nevím, jak to dopadne, mám strach, ale to snad zvládnu. Podala jsem si přihlášku na filosofickou na Karlovku, nervy mám v kýblu, alespoň ten čaj mě trochu uklidňuje. Nasedla jsem na 17 s jela...
Dopisy beze jména
Byla jedna malá vesnička uprostřed rozlehlého lesa, kde žilo jen pár desítek lidí. Vesnička byla známá pro své krásné přírodní scenérie a klidnou atmosféru. Mezi obyvateli však také kolovala pověst o tajemné hře, která se měla odehrávat jednou za rok, právě v den letního slunovratu. Tato hra byla ojedinělá událost, která vesničku provázela po celé generace. Nikdo nevěděl, kdo hru pořádá, a žádný z účastníků nikdy neviděl jejího pořadatele. Hra byla známá svou složitostí a tajemstvím. Vždy se hrála ve středu lesa, v místě, které bylo pro vesničany zakázané během zbytku roku. Aby se dostali na místo hry, museli účastníci najít v lese skrytou cestu, která byla v den hry nějakým zázrakem značně osvětlena. Letos byl osudný den letního slunovratu, a vesničané byli plní...
Zloději sov
Toho úterý byla madam Any poněkud neklidná. Dawsonka půl noci nespala a nejednou ji při převalování uhodila její zbloudilá ruka. Teprve až ráno se jí povedlo Dawsonku trochu usměrnit. Směsicí vydírání, čokolády a kafe. Paradoxně neměl příval cukrů na madam nijak povzbuzující účinek, ale uvedl ji alespoň do stavu schopného provozu. Ale bez ponožek, protože nenašla ani jednu. Ani špinavou. Hned první hodinu učila Kouzla všedních dní a zrovna ono ráno příliš kouzelné nebylo. Za okny sice byla podzimní mlha, ale tak hustá, že nebylo vidět na krok. Hradem táhla vlhkost a nejeden kloub naznačoval, že by chtěl do teplých krajů. Kafe ve Velké síni mělo být s dýňovou příchutí, ale cítit bylo jen skořicí. Skořicoví šneci v sobě byli ze záhadného důvodu dochuceni...
Rozsudek
„Je to jen polibek,“ říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda,“ snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění.“ Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu. Dnes je TEN den před pěti lety – 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty. V...
Obláčkový průšvih
Už hodiny hledala v lektvarových knihách. Ten recept tam někde musí být. Je si jistá, že už o něm někde četla. Kdyby si jen vzpomněla na název knihy anebo alespoň, jak kniha vypadala. Obláčkový lektvar. Tak moc ho chtěla vyzkoušet. Úplně před sebou viděla obrázek lektvaru a popis, jen si tak vybavit obal knihy: Obláčkový lektvar Namodralý lektvar s jemně fialovými odlesky způsobuje nadměrný smích, drobné halucinace a pocit lehkosti. Pozor! Nepoužívat nadměrné množství, můžete ztratit kontakt s realitou! Lektvar není návykový, ale neměl by být užíván kouzelníky mladší 17 let. Ano, tak neuvěřitelně lákavě to znělo. Je však možné, že kniha s receptem byla ze školní knihovny odstraněna nebo byl nějak odebrán tento recept. Přeci jen jej Ministerstvo kouzel na základě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
