Jak na narkomana

„Hodláš ho poslouchat?“
„Vypadám snad jako poslušný typ?“

Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí.

Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes.

Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici?

Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny.

Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství.
Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal.

Seděla jsem na naší lavičce, naproti Míše. Vzhledem k tomu, ve které čtvrti jsme se nacházely, lavička vypadala trochu jako pár párátek, která jediná zbyla z tlusté vařečky, takže jsem se trochu obávala, že pod námi dřevo praskne. Jediné však, co se stalo, bylo pár zaražených třísek pod kůží, protože jsem si sedla do tureckého sedu.

Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní.