Jak na narkomana VIII.

Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí.

Po parketách pobíhaly první páry a úzkostně se držely za ruce, aby jeden druhého neztratily. To jim asi ještě nedošlo, jaká tohle bude otrava. Navzdory nesouhlasnému mručení ředitele, který mě propaloval pohledem skrz dvě muší lupy na očích, jsem si strčila do uší pecky a pustila jsem si svého oblíbeného zpěváka tak hlasitě, abych neslyšela ty, s prominutím, sračky, co hrály z repráků. Kdo by byl ochotný poslouchat Lady Gaga?

Ředitel zřejmě něco řekl, protože se všechny dvojičky s chichotem v třepetajících se sukních přesunuly na svá místa. Pódium se vylidnilo a já měla krásný rozhled na všechny diváky, ke kterým ředitel začal promlouvat. Jeho hlas jsem si pamatovala jako na moudrý, hluboký a procítěný. Vždycky jsem ty tóny obdivovala, avšak slova, ke kterým svých melodií využíval, mi vždy zalila ušní boltce pryskyřicí a vůbec nikdy jsem nevydržela proslovy a kázání starého muže poslouchat déle než dvě minuty.

Možná, že kdybych to vydržela, kdybych ho poslouchala, možná by se ze mě nestalo, to, čím jsem. Ale to nenapravím.

Svá ústa otvíral a zavíral, až mne to zhypnotizovalo. Pryskyřici jsem neměla v uších, ale zalepovala mi k sobě víčka, takže jsem se vrátila k původní činnosti – zírání kolem sebe, na ty k sobě natěsnané židle, kterými sál přetékal. Zdálo se, že nemám šanci – oproti Míše, která slintajíce zírala na kluka v kanárkově žlutém saku, jako má Dan Nekonečný. Černý oblek tu, černý oblek tady… Snad měli i všichni stejné boty? Nemohla jsem se ovládnout a začala jsem zkoumat pánskou obuv: Naleštěná – Naleštěná – Naleštěná – Naleštěná – Žlutá – Naleštěná… A v tom… v tom jsem je spatřila. Očima jsem přistála na jednom páru roztrhaných tenisek s dírou velkou akorát na palec, který z boty vykukoval ven a uvažoval, co se to tu děje za šílenost.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten kluk měl na sobě rozervané rifle, bílé tílko a jediné, co se mohlo zdát slavnostním, byla černá košile, avšak slavnostní dojem kazil ten modrý flek na rukávu, zřejmě od nějaké barvy. Zdálo se, že se ten kluk pokoušel flek zakrýt černou lihovkou, ale dosáhl tím jen dvojbarevné skvrny. Vypadal příšerně. Opravdu příšerně. A to se mi na něm tak líbilo.

Dokonce jsem si sundala sluchátka a začala poslouchat ředitele, abych dokázala odtrhnout své oči od něčeho tak úžasně špinavého. Původně jsem si myslela, že to zvládnu… ale když jsem očima dojela až k dvoudennímu strništi a tak týden nečesaným vlasům, nebylo jiného východiska, než poslouchat. Připadala jsem si jako v akčním filmu. Chybělo akorát takové to bubnování v pozadí, jestli zvládnu přežít ten nudný proslov, když v tom… řeč skončila. Ředitelova paže vyletěla do vzduchu a na pódium se připlazila menší najatá kapela.

„Alegro! Mas mas mas porfavor!“zavelel kapelník a sálem se začala prolínat melodie něčeho skvělého… bylo to… tango…

Absolutně mě nezajímaly ty davy kolem něj. Byl ženskýma přímo obalený, každá s ním chtěla tancovat. A pak jsem se objevila já.

„Tady stojím…“

„Táhni, žužu.“

„NEPŘEDBÍHEJ.“

„Pffff…“ rozmachovala jsem se kolem sebe zaťatými pěstmi, jako na bojišti. Za mnou zůstával pruh ležících růžových dam. A přede mnou… s vyvalenýma očima se uchichtl a ironicky se ušklíbl, pravé obočí významně zdvihnuté.

„Nerad tančím na veřejnosti,“ poznamenal tiše a já plavala v moři vzrušení.

„Já zase tančit neumím. Ale můžeme si zatančit na to tango nějakou nekvalitní mazurku.“

„Hmmm…“ zamručel a pořád se smál. „Jseš trošku jiná, než tyhle fifleny, co?“ Odpověděla jsem důkladným mlčením a nehnutím brvou.

„Tak dobře,“ chytil mne za pas, „ale já tedy mazurku tančit nehodlám,“ dodal, když jsem údivem spustila čelist k zemi. Najednou jsem totiž byla v jeho objetí, ohnutá v pase, až mi vlasy padaly přes ramena a dotýkaly se země. Najednou jsem… tančila. Nechápala jsem to, já a tanec. Na takové to tam tam dam tam tam tam jsme dupali a přecházeli pódium, načež jsem se jaksi celá zatočila a zase odtočila, sama nevím.

„Ehm.. tohle je..?“

„Ty asi opravdu nevíš, že? Hmm… tak tohle, tohle je pravé klasické tango, kamarádko.“

„Já tančím?“ vydechla jsem.

„Zdá se…“ Než jsme se stihli správně rozjet, písnička skončila. A co hůř, ředitel se vrátil a začal žvanit. Já seděla na klíně neznámého kluka. Vím, šla jsem na to dost hrrr, ale jemu to zjevně nevadilo. Známosti na jednu noc jsou taky příjemné, no ne?

„Vypadá to na výchovný koncert,“ vzdychl a já nemohla jinak než se připojit. A pak jsem se zachovala neskutečně neomaleně. Ale nelituju toho.

„Co to děláš?“

„Co?“ koukla jsem se na něj, jako bych nevěděla.

„Ta ruka…“

„No, já vím…“

„Tak takhle to je…“ zachichotal se, „takže tobě nebude vadit, když ti teď dám zase tu svoji na tvář?“

„Ne.“

„A když mi hladíš nohu, bude ti vadit, když ti budu hladit vlasy?“

„Ani v nejmenším,“ zírala jsem na něj, jako na dar z nebes. „A co uděláš, kdybych tě chtěla obejmout?“

„Nedovolil bych ti to,“ řekl vážně. „Znám tě chvilku, ale Agáto, já bych tě nedokázal nepolíbit.“

„Aha… hmmm… tak schválně…“ nahnula jsem se k němu a naše duše se spletly.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.