Trisha Thompsonová

Je to melancholie
Či radost,
Co mne svírá?

Napůl panna, napůl ďábel
žalm svůj tiše odříká,
zpola temná, zpola anděl,
schovat se, však neví kam.

Jsi má kniha, písmo svaté,
měkká postel, župan froté,
vůně nebe, kávy, psaní,
jsi mé všechno, co mi voní.

Smrt,
Černý havran na těle,
Co mršinou se krmí
A od ní čeká povolení
Maso trhat dál a dál.

Dvě rudé oči
Shlíží do těch mých.
A bílým kožichem
Mne laská.
Objímám tě, …

Jsem vyvržen na pustý ostrov bez naděje,
Bloudím lesy sem a tam,
Brzy nikdo na mne nevzpomene...
Jedna duše, jsem tu sám.

Ten den si blesky zahrály pré,
nevinně proklály nebe,
tiše a tmavě a depresivně
vzaly mi část sama sebe.

Um básnický je darem, dím.
Um básnický je sen i děs.
Um básnický, ach, já to vím,
je darem a je přece pes.

*
Pokojem čpěl zápach krve.
Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.
Pomalu se srážela.
Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.
Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.
Voda mísící se s její vinou zrůžověla.
Všechno smyla.
Do poslední kapky.
*

Všechny své sny schovávám si do krabičky
tak malé, snad na celoživotní ta přání,
zamknu snadno, když vlastním klíčky,
jednou je snad odhodím.