Jak na narkomana III.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství.
Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal.

Celou noc jsem se převalovala zprava doleva. Zdálo se mi o těch hadech, které tak dobře znám. Pokaždé vylezli odnikud, a přesto jich tu bylo tolik. Obmotávali se mi kolem kotníků a já nemohla utéct a jen jsem stála na místě a zírala na to šílenství kolem. Viděla jsem máminu vyděšenou a tátovu naštvanou tvář. Obě se na mě dívaly a ukazovaly na mě. Mámina prosila o pomoc a tátova… tátova prosila asi za pomstu, nevím, proč zase dělal to, co nám dělal i mimo mé sny. Několik železných tyčí se mi točilo nad hlavou a když spadly…

Když spadly, tak jsem se jako obvykle probudila s hlasitým výkřikem zpátky u mě v pokoji. Jednu dobu mě chodila máma kontrolovat, jestli se mi nic nestalo, ale vzhledem k tomu, že se mi tenhle sen zdál už třetím rokem a pokaždé jsem kolem druhé ráno křičela, nikdo už nepřišel. Nikdo.

Posadila jsem se na posteli a zničeně jsem hypnotizovala plesové šaty, které smutně visely na dveřích polootevřené skříně. Byly nádherné. Celé z kusů černé vlny, kterou se občas zablýskl pruh kůže a sametu. Černo šedý korzet svázaný červenou tkaničkou mi dělal nádherný hrudník a moje prsa v něm vypadala, že snad vyskočí ven a krvavě rudá podšívka jenom křičela „Strhni mě a pojď se se mnou mazlit!“, jak byla nádherně heboučká. Všechno jsem si to připravila ještě před odchodem k Míše. Plánovala jsem si k tomu obléci nějaké síťované silonky a černé střevíčky, abych byla pořádně gotická, jak to mám ráda.

Na tom plese budu zase za cvoka, uvědomila jsem si. Všechny baleríny tam budou mít nádherné růžové a podobně odporně pastelové šatičky a já tam zase budu jako trn v oku. Alespoň, že tam bude Míša, ulevilo se mi, protože Míša byl takový podobný cvok jako já.

Přestože bylo fakt brzy, po chvíli jsem se vyhrabala z peřin a malátně přešla k oknu. Stromy jako by věděly, co se chystá. Zíraly na mě jako na cizince a provokativně mávaly svými větvemi a listy v podivném vystoupení, když zrovna tančily valčík s větrem na melodie z romantických filmů.

Večer… ach, večer to přijde. Ples. Proč si já jen kupovala ty lístky? Co jsem si myslela? Že tam někoho sbalím, nebo co?

Takhle to bylo prostě vždycky. Plná nadějí jsem někam šla a úplně jsem viděla toho prince. Ne, ještě měl zlaté svatební šaty a jel na nádherném bílém koni a pravil:

„Ach, ty krásko, chyť mne za ruku a buďme šťastni!“ Jen mě uviděl, už jsme se líbali, a měli jsme spolu osmnáct dětí. Šťastná jako blecha jsem si ho vzala a žili jsme šťastni až do smrti. A i po smrti.

Jenže takhle to v mém životě… takhle to nejde. Já jsem ta malá Popelka, co před půlnocí musí jít domů a vzít si prášky, jinak se promění zpátky. A kdyby si Popelka vzala prášky s sebou? Ne, takhle to přeci není. Popelka by dostala vynadáno. Dostala by vynadáno pohrabáčem.

A protože by si můj krásný princ všimnul mého náhlého zmodření, musela bych mu říci o své super tajné nemoci krevních destiček. Což znamená, že bych mu lhala a náš vztah by byl založen na lži. Ach, bylo to absolutně bezvýchodné.

Zase budu sedět v koutě a budu čekat, až přijde ten pravý. Usměje se na mě, ale já budu mít zavřené oči. Neuvidím ho. Neuvidím ho přes… Ritalin…

Co si kruci myslím? Cpát se nějakými šmejdy, abych měla klid? Ano, to byla pravda, protože když jsem ten humus brala, měla jsem doma až na občasné otcovy záchvaty klid. Ale když jsem ho nebrala… jeho záchvaty nebraly konců. Bylo to, jako by otec byl závislý na mém braní léků a já na nich závislá nebyla. Jenže to bylo naopak. A ty tiky… nikdo mi to nikdy neřekl a nepotvrdil, přesto si myslím, že je mám z toho.

Začala jsem slézat schody z mého pokoje do kuchyně. Připravila jsem všem snídani a s tikem v levé paži jsem se usadila za stůl a čekala, co přijde.

Přestože jsem se modlila sebevíc, první vstal nakonec táta.