Jiskra slunce – 7.kapitola – Hněv

Pomalu zamrkala a otevřela oči. Měla neodbytný pocit, že něco není v pořádku, ale unikalo jí, co. Vtom se jí náhle vybavila celá hádka s Nilsou a návštěva Treny a došlo jí, co je špatně. Správně by právě teď měla být mrtvá. Tak proč je vlastně ještě pořád naživu? K jejím uším dolehla ostrá výměna názorů. „Ne, teď musí odpočívat!“ zvyšovala hlas...

Jak na narkomana V.

Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny. Běžela jsem bosky. Ale to, že jsem nechala boty doma, jsem si uvědomila až příliš daleko a vracet se, na to jsem už neměla odvahu. Nebe bylo mladé, slunce ještě ani nevyšplhalo nad moji hlavu a já netušila, co budu venku dělat. Nakonec jsem se po chvilce hledání uspokojila s malým pláckem pod stromem u řeky a zamyšleně jsem si lehla do trávy. Tak kdy přijdeš? Je teplo, slunce svítí. Ležím pod rozkvetlou...