Rubrika
Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit.
Když se vzdaly poslední zbytky královské armády, začalo se slavit. Lidé provolávali na náměstích slávu vítězům a rodu Hrabivců a ještě více Prchalovi a úplně nejvíce Netykovi, který byl pro ně největší hrdina, jakého Araxie poznala. Mocný čaroděj na straně práva, ochránce nevinných. Ty tam byly časy, kdy lidé Netyku proklínali a měli z něho strach. Věřili, že to byla práce krále, který se snažil Netyku uvěznit. Teď to byl hrdina a všichni mu provolávali nehynoucí slávu. Na jeho počest se pojmenovávaly ulice, stavěly památníky, odhalovaly sochy. Města po celé zemi ho zvaly na oslavy a Netyka neodmítal. Všude jej obklopovaly davy jásajících lidí a na jeho počest se pořádaly nekonečné hostiny
Netyka, exkomorník Prchal, slečna Kristýna a její bratranec Hrabivec zrovna zasedali k večeři. Seděli ve stejné jídelně jako před rokem, kdy na sídlo Hrabivců přijeli. Dokonce i večeře byla stejně bohatá, jako tenkrát. Jak se Netyka brzo dozvěděl, slečna Kristýna chtěla tento večer oslavovat.
Netyka a Prchal přišli ke dveřím soukromých stájí, které stáli na kraji města. Podle plánu zde Netyka ukryl Hrabivce a zajistil, aby zde nikdo jiný nebyl. Nebylo to těžký. V těchto stájích přežívalo několik zbídačených koní, o který se staral jeden stařík, co sotva chodil. Netyka ho snadno přesvědčil, že se chce nechat najmout jako čeledín.
„Cóže?! Řekněte to ještě jednou!“
Kapitán byl celý bledý. Snažil se něco vykoktat, ale marně…
„Tak on se dostal do královskýho vězení?! Mluv přece – stojíš před generálem! Nebo tě mám nechat popravit?“
Netyka odsunul těžký litinový poklop od kanálu. Na hlavu mu dopadlo matné světlo pochodní a ozářilo smradlavé kanály pod ním. Když se vyplazil na studenou podlahu chodby královské věznice, nebyl si už vůbec jistej, zda to byl dobrej nápad. Statečnost a odhodlání ho nějak opustily. Ono sice byl mocnej čaroděj… ALE PRÁVĚ SE VLOUPAL DO NEJTĚŽŠÍHO KRÁLOVSKÝHO VĚZENÍ!!!
Od té doby, co Netyka navštívil hostinec U Starýho mola, už slunce dvakrát přešlo celou oblohu z východu na západ a teď, třetího dne, vysílalo své paprsky do útulné kuchyňky, kde právě propukla hádka. Na jedné straně žena mávajíc výhružně válečkem a na druhé její muž, vysoký a hubený, tisknoucí se ke zdi.
Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa.
Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova.
Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř.