Království Araxie – XV. Nepříjemná novina

Netyka, exkomorník Prchal, slečna Kristýna a její bratranec Hrabivec zrovna zasedali k večeři. Seděli ve stejné jídelně jako před rokem, kdy na sídlo Hrabivců přijeli. Dokonce i večeře byla stejně bohatá, jako tenkrát. Jak se Netyka brzo dozvěděl, slečna Kristýna chtěla tento večer oslavovat.

„Dneska mi řekl hrabě z Vrchního Března, že konečná porážka králových vojsk je na dosah. Král zaplatí, za svou zradu a za všechny lži.“

„Hurá!“ zvolali všichni sborem a dali se do jídla. Když pak odpočívali s plnými žaludky a s mírnou hladinou alkoholu v krvi, přišel sluha s naléhavou novinou.

„Promiňte, že ruším, je tu posel od hraběte z Vrchního Března. Říká, že je to naléhavé.“

Slečna Kristýna dala znamení, ať vejde. Posel předstoupil a poklekl. V natažené ruce podával zapečetěnou zprávu.

„Ubytujte ho v pokoji pro hosty ve východním křídle,“ nařídila slečna Kristýna. „A dejte mu nějaké jídlo z kuchyně.“

Pak rozlomila pečeť a pustila se do čtení zprávy.Ještě, že ten posel přišel až po večeři! Zpráva, kterou přinesl, nebyla vůbec dobrá. Byla přímo strašlivá.

Když ji slečna Kristýna dočetla, nechala ji kolovat mezi přítomnými.

Drahá slečno Kristýno,

Ještě koncem týdne proběhla velká porada všech knížat v království, na které nechyběla slečna Kristýna, její bratranec Hrabivec a také samozřejmě Netyka. Bylo rozhodnuto, že Netyka se sám postaví do do čela velké armády a svými kouzly se utká s tím nadpřirozeným stvořením, zatímco armáda porazí tu „přirozenou“ část královo armády.

Netykova se tomuto rozhodnutí nebránil, naopak nadšeně prohlásil, že mu bude potěšením utkat se s tím netvorem, ať je to už cokoli. Za to si vysloužil uznání a obdiv.

Tak za nedlouho Netyka opravdu stanul v čele početné armády a táhnul ku královo pevnosti. Nepotřeboval k tomu žádné mapy, jako výběrčí daní projezdil celé království křížem krážem a tak sám udával směr.

„Pod takovým vůdcem nemůžeme prohrát,“ řikali si vojáci mezi sebou a nálada ve vojsku byla výborná.

„Když bude potřeba, zachrání nás svými mocnými kouzli.“

„Mohl by dobýt pevnost sám,“ tvrdili jiní.

Jednou Netyka takový rozhovor zaslechl a řekl vojákům:

„Ano, to je pravda. Mohl bych tu pevnost dobýt sám. Ale nebojte, nenechám si všechnu slávu pro sebe. Nechám vás udělat aspon nějaký kus práce.“

Tato slova věděla brzo celá armáda a Netyka se stal pro vojáky ještě větším hrdinou, než byl kdykoli před tím.

Po čtyřech dnech pochodu dorazila armáda k pevnosti. Utábořila se na dostřel hradeb. Netyka mlčky zíral na mocné zdi a na vystrašené, ale odhodlané vojáky na nich. Ve středu pevnosti se tyčila vysoká věž plná střílen a luků připravených střílet.

Netykovo armáda měla přesilu, ale zdi pevnosti byly vysoké a pevné. K tomu ta tajemná zbraň, o kterou se bude muset postarat. Nebude to lehká bitva, napadlo Netyku.

Netyka nechal vojsko odpočinout a až druhý den ráno jim nařídil, aby se seřadili a připravili k bitvě. Věděl, že by se hodilo pronést pár povzbudivých slov.

„Vojáci, čeká vás strašlivá bitva! Bitva, ze které mnoho z vás neodejde po svých a ještě více z vás neodejde vůbec. Říkám vám však, abyste se nebáli smrti. Sám jsem jí jednou zažil a věřte mi, že není tak strašlivá, jak se o ní říká! A teď-“ Netyka se zhluboka nadechl a z úst se mu vyvalil obrovský plamen. Pak zařval: „DO BOJE!!!“

Vojáci se s ukrutným řevem rozběhli proti strmým zdem. Začaly na ně dopadat první šípy obránců a několik prvních mužů klopýtlo a už nevstalo. Bitva se chystala už už propuknout v plné své síle, když se ozvala ohlušující rána. Země se zatřásla a vojáci padli zděšeně k zemi. Zdi pevnosti popukaly a velká věž se s rachotem zřítila.

Královo vojáci zahazovali hromadně zbraně a zmateně pobíhali kolem, zatímco Netykovo armáda s jásotem a voláním: „Ať žije Netyka!“ vyrazila hrdinně vpřed. Nikdo nepochyboval, že je to dílo Netykovo. Pravda byla, jako vždy, někde jinde.

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat