Království Araxie – IX. Oslavy a Netykovo druhá smrt

Když se vzdaly poslední zbytky královské armády, začalo se slavit. Lidé provolávali na náměstích slávu vítězům a rodu Hrabivců a ještě více Prchalovi a úplně nejvíce Netykovi, který byl pro ně největší hrdina, jakého Araxie poznala. Mocný čaroděj na straně práva, ochránce nevinných. Ty tam byly časy, kdy lidé Netyku proklínali a měli z něho strach. Věřili, že to byla práce krále, který se snažil Netyku uvěznit. Teď to byl hrdina a všichni mu provolávali nehynoucí slávu. Na jeho počest se pojmenovávaly ulice, stavěly památníky, odhalovaly sochy. Města po celé zemi ho zvaly na oslavy a Netyka neodmítal. Všude jej obklopovaly davy jásajících lidí a na jeho počest se pořádaly nekonečné hostiny

.

Oslavy trvaly sedm neděl a byly zakončeny obrovskou slavností v samotném hlavním městě. Sjela se na ní obrovská spousta lidí ze všech koutů země. V čele náměstí bylo zbudováno veliké pódium a před ním rozmístěny dlouhatánské řady stolů. Byly přivezeny desítky vozů s výzdobou a čerstvými růžemi a byly pozvány nejlepší kapely a kejklíři.

A zábava mohla začít. Stovky kuchařů od rána vařili, pivovary z okolí dodaly svý nejlepší sudy piva a vinice ty nejlepší ročníky vína. Lidé jedli, pili a tancovali a vůbec se náramně bavili. Na pódiu se střídali největší osobnosti království a lidé je podporovali hlasitým křikem. Objevili se tam členové početného rodu Hrabivců (včetně slečny Kristýny, která sklidila ohromný potlesk), zástupci ostatní šlechty, velitelé vítězných vojsk a mnoho dalších významných (a bohužel i nevýznamných a opilých) lidí. Ale to všechno jen přispívalo k dobré náladě.

Dá se říci, že to byla ve všech směrech povedená slavnost. Večer, když už vyšel měsíc a zábava byla v nejlepším, se na pódiu konečně objevil i Netyka. Všichni jásali po každém jeho slovu – nebylo jich mnoho, vlastně jen neustále opakoval: „Už mě tu máte! No, nejsem skvělej? Kdo je největší čaroděj?“. A lidé křičeli a odpovídali: „Netyka! Netyka je největší čaroděj všech dob!“

A to dělalo Netykovi dobře. Netykovi vůbec nějak stoupla sláva do hlavy a tak když se později začali lidé domáhat nějakého toho kouzelného kousku, odpověděl Netyka: „Ukážu vám tedy něco, co jste ještě neviděli. Je to náramně nebezpečný. Ale já, JÁ, velký Netyka, velký čaroděj, se ničeho nebojim. Chápu, že budete mít o mě strach, ale nebojte se, já jsem nesmrtelný!!!“

Pak přizval k sobě na pódium Prchala a jednoho opilýho strážnýho, kterýmu sebral meč a podal ho Prchalovi.

„A teď, dámy a pánové, mně tady můj přítel – ctihodný pan Prchal – usekne hlavu.“

Mezi lidmi to zašumělo. Jídlo a pití šlo stranou a celé náměstí oněmělo.

Prchal protestoval, že to přece nejde a že on to neudělá a tak pořád dokola. „Tak ať to udělá tady tenhle!“ Ukázal na strážnýho, který stál na svejch vratkejch nohách a pitomě se usmíval.

„Ne!“ Řekl rázně Netyka. „Ten je vožralej jak doga. Spíš by mně useknul nos než hlavu a s nosem jsem to ještě nezkoušel. Uděláš to ty.“

A tak Prchal nakonec svolil. Lidé byli tak zvědaví, že opustili svá místa a natlačili se kolem nich. Netyka položil hlavu provizorně na židli a řekl: „Nemějte strach, dámy a pánové, až mě tady Prchal setne, tak se hlava zase vrátí zpátky na krk. Dělal jsem to už mnohokrát. Nemějte strach. JÁ SE VRÁTÍM! Jseš připravenej?“

Prchal kývnul a pevně se rozkročil.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, se u Netyky objevila nějaká postava a zašeptala mu do ucha: „Víš ty co, živej mi přiděláváš víc problémů, než když budeš mrtvej. Já to s tebou u nás nějak vydržim. Zase se uvidíme. Už brzo! Hahahahahahaha!“ Pak zašustil plášť, postava udělala několik rychlých kroků a ztratila se v davu.

Netykovi se v úžasu rozšířily oči, kterak všechno pochopil. Podíval se na Prchala, kterak napřahuje meč a chtěl něco vykřiknout. Ale příliš pozdě. Netykovo hlava se odkutálela a ti, co čekali, že se zase vrátí zpátky na svý místo, se nedočkali. Ani po dvou dnech.

A tak Netyku se vší úctou pochovali v krásném mauzoleu uprostřed města. Říkalo se, že je to nejkrásnější hrobka v celém království. Do kamenných stěn zdobených diamanty a nově též zlatem, byly vytesány nejslavnější okamžiky jeho života. Ještě stovky let po Netykovo smrti, se zde konaly prohlídky a o návštěvníky nebyla nouze. Každý se sem chtěl alespoň jednou za život podívat. NIKDO neodolal.

To ostatně dokazuje jedna podivná příhoda, která se stala mnoho let po revoluci a ve které hrál smutnou roli Hýkal. V tu dobu už sláva Netykovi hrobky dávno přesáhla hranice království. Jak se ukázalo, nejen světských. Byla to také poslední příhoda, která uzavřela příběh o Netykovi.

To se tenkrát na prohlídku mauzolea dostavila i jedna zvláštní osoba…

Redakční úpravy provedla: Eillen McFir Elat