Království Araxie – V. Tajný komplot

Od té doby, co Netyka navštívil hostinec U Starýho mola, už slunce dvakrát přešlo celou oblohu z východu na západ a teď, třetího dne, vysílalo své paprsky do útulné kuchyňky, kde právě propukla hádka. Na jedné straně žena mávajíc výhružně válečkem a na druhé její muž, vysoký a hubený, tisknoucí se ke zdi. „Řikam ti, že je mrtvej! Už tak leží tři dny!!!“ Křičela žena. „Nevypadá až tak mrtvě,“ bránil se muž. „Ještě včera trochu dejchal. Určitě jen spí.“ „Tři dny?!“ Vyjela žena. „Vyspává kocovinu. Přece jsem ti řek, kolik toho měl.“ „Právě proto ti povídám, že je po něm.“ Na to muž zareagoval novinou, kterou dneska ve městě zjistil. Žena jen spráskla ruce a vydechla: „To není možný.“...

Království Araxie – Část II. IV. Hospůdka U Starýho mola

Jak tak běžel nočním lesem, došla Netykovi jedna hrozná věc. A to, že jeho popravou celá ta záležitost neskončila, a že se bude muset nějakou dobu skrývat, jak se dá. Když ho vzbudila ohlušující rána a pak ten hrozný řev, ihned pochopil, že jdou po něm a vzal nohy na ramena.Vítr sílil a blesky tančili nad korunami stromů. Už po pár minutách běhu zvuky pronásledovatelů skoro utichly. Jen tu a tam se k němu nocí doneslo podivné zaječení. Proto běžel dál, dokud se nesvalil do trávy na kraji lesa. Slunce vystoupalo nad louky a lesy a Netyka pořád spal. Bodavé světlo, dokonce ani veliká masařka objevující chlupaté dutiny jeho velikého nosu jej nedokázaly vytrhnout ze sna. Z pěkně ošklivého sna. Netyku se v něm pokoušel chytit zvláštní oválnou věc se čtyřma nohama....

Království Araxie – III. Noční pronásledování

Slunce začalo barvit oblohu rudavou barvou, jak se počalo blížit k obzoru. Netyka dokouřil fajfku a vyskočil na nohy. Horníci se mohli kdykoliv vrátit a on neměl chuť znova umírat. Vyšel ze dvora, přeskočil nízký živý plot a zamířil si to do polí k lesu, pryč od Dolova. Právě včas. Ani ne po dvaceti minutách zahlídnul za sebou vzbouřený celý město. Armáda cepů, sekyr, vidlí i kladiv běžela ke statku. Tam však nikoho nenašla a tak se, až na pár vytrvalců, kteří se rozhodli pátrat po okolí, rozešla. Netyka je sledoval opřenej o mohutnou borovici v přítmí lesa, do kterého dopadaly poslední chabé paprsky. Nakonec se odvrátil, přesvědčen, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, a šel přímo za nosem. A tak už neviděl, že se u skupiny asi dvaceti pronásledovatelů náhle...

Království Araxie – II. Netykovo poprava

Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř. „Asi se ptáš, kde jseš, co?-ty blázne. Nebude se ti to líbit. Venku čeká tak padesát kamarádů. Tak hybaj! Už na tebe čekaj.“ A uštědřil mu pořádnej kopanec. Stačilo dalších pár a byl na nevelkym dvorku. Tam stáli hlava na hlavě menší chlapi v ušpiněnejch košilích, podobný tomu hromotlukovi, co stál za ním. Jeden z nich, zjevně ten...

I. Netyka a ptáci

Rudavé slunce znovu vyšlo nad Araxií. Ozářilo její pahorky a doliny a vyslalo paprsky do otevřených oken. Probudilo ptačí zpěv i lidské hlasy. Jedním z probuzených byl i Netyka. Dospával ještě noc, když tu ucítil na nose první světlo nastávajícího dne. Koutky mu zacukaly a on otevřel oči. „Už je tu zas, ta dotěrná vlezota, ani vyspat člověka nenechá.“ V mžiku byl na nohou, připrásknul okenice a znovu padl do postele. „Proklaté slunce,“ pomyslel si „proč není celej den tma?“ Ale stále nebyl spokojenej. Poslední dobou nebyl nikdy spokojenej. „Pitomý slepice!“ Vykřiknul. „To kvokaj schválně?! Ať zmlknou!“ A zavrtal hlavu pod polštář. Ale ani ten ho neochránil před veselým probuzením kohouta. V hlavě mu...