Vzpomínka na mě XVI.
Ponořte se do čtení poslední, závěrečné kapitoly celé povídky. Znovu jsem se objevila vedle Davida. Stále ležel na zádech na polštářích. Najednou zakašlal. Byl naživu! Amanda roztrousila po koberci polínka a proměnila obývací pokoj v ohniště plné plamenů a kouře. Nejspíš se doopravdy zbláznila. Držela v rukou jehlu a snažila se dostat do své vlastní žíly velkou dávku vzduchu. Někdo zabouchal na dveře. Amanda si přiložila jehlu na kůži. Ten někdo ve dveřích přijde příliš pozdě, aby ji zachránil. Přeběhla jsem pokoj a jedním skokem jsem se ocitla uvnitř Amandy. Bylo to bláznivé. Byl to, jako mít znovu fyzické tělo. Rozhodla jsem se jednat. Švihla jsem pravou rukou nahoru a otevřela pěst. Amanda udělala to samé. Jehla jí vypadla na podlahu. Sklonila se, aby jí...
Vzpomínka na mě XV.
Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.Všimla jsem si, že město vypadalo mnohem optimističtěji z výšky než ze země. Už z té ohromné výšky jsem cítila Amandinu nenávist. Nebo to možná byl další rozměr mého Stínu, moje vlastní nenávist k někomu ve mně uzavřenému. Z dálky jsem zahlédla kouř, vycházející z našeho komína. Nedávalo to žádný smysl....
Vzpomínka na mě XIV.
Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že jsem nezavinila žádnou nehodu. Rozhodně se mi nevybavovaly žádné kritické momenty. Bohužel jsem si ale nedokázala uvědomit to, z perspektivy které osoby se dívám. Byla jsem určitá osoba, pouze jsem nebyla ta, o níž jsem si myslela, že jsem. Byla jsem někdo jiný, někdo, kdo mě stále sledoval. Ale kam jsem vlastně patřila? Po chodníku ke mně přicházel Petr. Na sobě měl své obvyklé vyboulené bílé šortky, červené tričko a sandále. Vyskočila jsem na nohy. „Petře! Přihodila se mi spousta zvláštních...
Vzpomínka na mě XIII.
Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát. „Nehýbej se!“ „Petře?“ naznačila jsem němě. Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním. „Petře!“ vykřikla jsem. Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry. Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala „Myslím, že mě...
Vzpomínka na mě XII.
Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru. Konečně, pomyslela jsem si, když mě odvezl téměř ke schodům u domu. Byl to popelářský vůz. Celá cesta sdílená s kuchyňskými odpadky. Jízda jedna báseň. Dostat se do domu nebyl žádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval...
Vzpomínka na mě XI.
Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.Zlobilo mě, že Amanda měla ruku položenou kolem Davidových ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, když jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl stažené okénko a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají. „Já nevím“ řekl David. „Možná bych měl zůstat doma. Nikdo mě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
