Harfa

Slyšíš, poutníku, vodu zpívat píseň? Vypráví příběhy o mnohých lidech, kteří tudy prošli, napili se nebo skončili svůj život. Sny i opravdové činy. Světlo i tmu. Poslouchej, milý poutníku, poslouchej a uč se.

Vzpomínka na mě XVI.

Ponořte se do čtení poslední, závěrečné kapitoly celé povídky.

Vzpomínka na mě XV.

Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.

Tvá nejlepší přítelkyně – VIII.

Rozhostilo se hrozivé ticho.

Zdálo se, že všichni ztuhli, jako kdyby byli na fotce. Na fotce z hororu.

Oheň v krbu hlučně praskal.

Tvá nejlepší přítelkyně – VII.

„Mami!“ zvolala Becka. „Proč tu sedíš?“

Paní Woodsová se pomalu otočila. Neusmívala se.

„Mami, jsi v pořádku?“

„Užila sis to?“ zeptala se Becčina matka chladně. Zvedla se.

Tvá nejlepší přítelkyně – VI.

Když Honey konečně odešla domů, potácela se Becka mezi spánkem a bděním. Podařilo se jí k večeři sníst dva toasty s máslem a vypít hrnek čaje. Potom, zatímco se dívala na televizi, upadla do neklidného spánku.

Tvá nejlepší přítelkyně – V.

Becka objala Willa rukama kolem krku a přitáhla si jeho tvář ke své. Vrátila mu polibek, dlouhý a vášnivý. Zpočátku měla oči zavřené, pak je otevřela a pohlédla na zamlžené přední sklo.

Tvá nejlepší přítelkyně – IV.

„Včera večer to byla taková legrace,“ řekla Becka Lucky. „Perfektně jsem si to užila. Tvůj bratříček je eso.“

„Viděla jsi někdy, aby někdo dokázal rozbíjet vánoční ozdoby tolika způsoby?“ zeptala se Lucky a potřásla hlavou.

Tvá nejlepší přítelkyně – III.

Dům je ještě pořád prázdný, uvědomila si Becka a zachvěla se.

Honey lhala, když jí řekla, že se nastěhovala vedle.

Tvá nejlepší přítelkyně – II.

„Nemohu tomu uvěřit!“ volala dívka. Konečně Becky pustila a ustoupila o krok dozadu. Sundala si kabát a odhodila dozadu na ramena své husté kaštanově hnědé vlasy. „Nemohu uvěřit, že jsem tady!“

DM 22 – Elizabeth

Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, který bonbon si vybereš.

Tvá nejlepší přítelkyně – I.

Chce být její nejlepší přítelkyní a je ochotná pro to udělat cokoli…

Vzpomínka na mě XIV.

Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.

Vzpomínka na mě XIII.

Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát.

Vzpomínka na mě XII.

Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru.