Elizabeth Lextrová

„Nemohu tomu uvěřit!“ volala dívka. Konečně Becky pustila a ustoupila o krok dozadu. Sundala si kabát a odhodila dozadu na ramena své husté kaštanově hnědé vlasy. „Nemohu uvěřit, že jsem tady!“

Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, který bonbon si vybereš.

Chce být její nejlepší přítelkyní a je ochotná pro to udělat cokoli...

Když jsem se probrala, slunce se už dotýkalo západního horizontu. Den uběhl stejně rychle jako můj život. Posadila jsem se a třela jsem si hlavu. Ležela jsem na místě, kde jsem zemřela. Narozdíl od prvního jsem svůj druhý pád přežila.

Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát.

Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru.

Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.

Osmé soutěžní dílo se právě představuje.

Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj.

Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, a tak jsme nemuseli využít jiné možnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících jedoucího do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýnky.