Vzpomínka na mě X.

Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, a tak jsme nemuseli využít jiné možnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících jedoucího do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýnky.

„Zvrhlíku“ napadla jsem ho.

„Ty si myslíš, že sex je sprostý. Máš urážlivé myšlenky.“

„Myslím si, že sex je hezký mezi dvěma dospělými, žijícími osobami.“

„A co mezi dvěma mrtvými mladistvými?“ zeptal se. Zasmála jsem se. Nevěřila jsem, že to myslí vážně.

Jimmyho dům byl od autobusové zastávky blíže než můj. Řekla jsem Petrovi, že chci zkontrolovat mého starého milence. Petr mi pomohl do otevřeného okna. Sám samozřejmě žádnou pomoc nepotřeboval. Když jsem se dostala dovnitř, šel už z kuchyně do obývacího pokoje. Ozývaly se odtamtud hlasy. Jane a Jimmy.

Seděli na gauč. Jimmy měl ruku pod její blůzkou. Ona mu rozepínala pásek na kalhotách. Oba vzrušeně a hlasitě vzdychali.

Petr stál nad nimi a potřásal hlavou.

„A ty nejsi lhostejná ani v hrobě“ řekl.

„Petře“ zaúpěla jsem, hluboce raněná. Okamžitě byl u mě.

„Omlouvám se, to nebylo taktní.“ Položil mi ruku kolem pasu. „Jsi v pořádku?“

„Asi budu nemocná.“

„Ne, konečně se toho zbavíš. Pojďme do kuchyně.“

„Chci odejít!“

„Ještě ne. Možná to bude zajímavé. Mám na mysli jen to, co se dotýká tvého případu. Pojďme.“ Seděli jsme u kuchyňského stolu. Stále jsem je z vedlejšího pokoje slyšela. Civěla jsem na jablka v míse na ovoce a přála jsem se, abych je mohla nacpat jednomu po druhém hluboko do krku.

„Myslela jsem, že měl o mě zájem“ zašeptala jsem.

„Viděla jsi to sama“ podotkl Petr.

„Ne.“

„Zapomeň na něj. Je to lump.“ Smutně jsem se zasmála.

„Tvůj bratr říká, že je to děvkař.“

„Je to vychytralý hajzlík.“ Petr nakoukl z rohu kuchyně do obývacího pokoje.

„Předpokládám, že k tomu měl pár dobrých důvodů.“

Někdo zaklepal na venkovní dveře. Vylítli jsme, zatímco Jimmyho a Jane to nevyrušilo. Když jsme nakoukli do obývacího pokoje, byli stále zaměstnáni jen sami sebou.

„Hned to bude!“ zavolala Jane.

„Tss! To je můj dům“ upozornil ji Jimmy. „Hned jdu!“ Petr vykoukl z okna.

„Máme štěstí. Je to Garret. Nachytal je in flagranti.“

„Přišel o pár minut dřív“ zavrčela jsem. Ti dva se konečně upravili tak, aby mohli přijmout návštěvu. Garret na sobě neměl svůj hastrošský zelený kabát a jeho nevyžehlená černá košile byla podezřele vylepšená. Vypadal, jako by strávil noc s hlavou v záchodové míse. Velmi nutně potřeboval oholit.

„Mohu vstoupit?“ zeptal se Jimmyho.

„Já nevím“ podíval se Jimmy na Jane. „Není zrovna vhodná doba.“

„To se ví“ prohlásil Garret a vstoupil dovnitř. „Jsou tví rodiče doma?“

„Ne“ odpověděl Jimmy.

„Dobrá.“ Vytáhl notýsek, který jsem znala už od Jane. „Rád bych vám oběma položil pár otázek.“ Ukázal na gauč. „Posaďte se.“

Jane s Jimmym si sedli. Garret si vytáhl podnožku. „Byli jste na pohřbu?“ zeptal se.

„Ano“ přisvědčil Jimmy.

„Bylo to smutné“ ozvala se Jane.

„To obvykle bývá.“ Garret zakašlal a cvaknutím otevřel pero. „Shodil jeden nebo druhý z vás Alex z balkónu?“ Jimmy udělal směšný posunek.

„Co?“

„Zavraždil jste svou přítelkyni?“

„Ona skočila“ odpověděla Jane za Jimmyho.

„Viděla jste ji skočit?“ zeptal se Garret.

„Ne“ zašeptala Jane.

„Já jsem ji neshodil“ obhajoval se Jimmy. „Jo vám to může potvrdit.“

„Stejně by mi to neřekla, kdyby u toho byla a viděla tě.“ Jimmy se přestal usmívat.
„Nevěřím, pane, že musíme odpovídat na vaše otázky.“

„Máš pravdu, můžeš mlčet“ souhlasil Garret. Jimmy pokrytecky přikývl.

„Znám svá práva.“

„Ale to platí jenom, kdybys byl zatčený. Budu tě muset zavřít, pokud chceš mlčet.“

„Toho policajta miluju“ prohlásil Petr.

„Tss“ naznačila jsem svůj nesouhlas. Jimmy a Jane si vyměnili neklidné pohledy.

„Byla Jo na balkóně před tebou?“ zeptal se jí Garret.

„Říká, že tam přišla po mně“ odpověděla Jane.

„Co říkáš ty?“

„Já nevím, byla tam tma.“

„Nebyla taková tma. Balkón není veliký. Co se s tebou té noci dělo, Jane? Byla jsi opilá?“

„Ptám se jí“ odsekl mu Garret. Jane si položila ruce na ústa a zašklebila se.

„Nevím, co se to se mnou stalo.“ Garret se naklonil dopředu.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože… to byla moje přítelkyně“ vykoktala Jane.

„Jak to mohla být tvá kamarádka, když přišla s tvým přítelem?“ zeptal se Garret.

„Jimmy není můj přítel.“

„A teď je tvůj přítel?“

„Ne“ přerušil ho Jimmy.

„Ne“ opakovala Jane slabě. Garret se otočil k Jimmymu

„Když jsi byl na balkóně, viděl jsi, jak Amanda vychází z koupelny? Prosím tě, zkus si vzpomenout co nejpřesněji, nebo bych tě musel zavřít.“

„Viděl jsem ji.“

„Jsi si naprosto jistý?“

„Ano.“ Garret zavřel notýsek a postavil se.

„Pro dnešek je to vše.“ Jimmyho strach se proměnil ve vztek.

„Proč jste nás takhle obtěžoval? Na to nemáte žádné právo!“ Garret se na něho chvíli díval, pak sjel pohledem dolů a zastavil se na Jimmyho nohách. Pak ho přejížděl očima zpět na horu a pak škubnutím vytáhl cosi z Jimmyho kapsy na tričku, dřív než mu v tom Jimmy mohl zabránit.

Byl to neotevřený prezervativ.

„Co je tohle?“ zeptal se.

„To není v náplni vaší pitomý práce“ vyštěkl Jimmy. Garret hodil kondom Jimmymu do klína.

„Můžeš si myslet, že praktikuješ bezpečný sex, synku.“ Usmál se a zastrčil si notýsek do kapsy. „Ale ty sám v takovém bezpečí nejsi.“

Pak odešel. Petr chtěl jít za ním.

„Nejspíš půjde za ostatními“ přesvědčoval mě. „Půjdeme k jeho náklaďáku. Tak si nemusíme dělat starosti s autobusy.“

„Ne. Chci vědět, co si ti dva budou povídat.“

„Budou mít styk.“ Petr se odmlčel. „Předpokládal jsem, že tu zůstanem.“ Bezprostředně po Garretově odchodu se Jane rozbrečela. Jimmy se ji pokoušel utěšit, ale na milování už oba neměli ani pomyšlení.

„Jenom žvanil. Nezavře nás.“ Jane plakala do polštáře. Položil jí ruku na krk. „Hej, dítě. Já jsem tady. Všechno je v pořádku.“ Najednou se posadila a odstrčila ho.

„Nemůžu tady zůstat. Nemůžeme být spolu!“

„Proč ne? Říkala jsi, že mě máš ráda!“ Jane mu věnovala nedůvěřivý pohled.

„Jimmy, Alex je mrtvá. Mrtvá! Pochovali jsme ji“ hystericky vykřikla. Pak se postavila s přesvědčeným výrazem ve tváři. „Musím odsud odejít.“ Jimmy se jí pokus zastavit.

„Taky mi z toho není dobře. Víš, že byla moje přítelkyně.“

„Jestli to byla tvoje přítelkyně, proč jsi se mu pokoušel namluvit, že jsi ji sotva znal?“

„To není pravda.“

„Nech mě odejít.“ Došla ke dveřím a zastavila se. Otočila se a se stopou lítosti v hlase řekla. „Je to pravda.“ Odešla a Jimmy ji nechal.

„Alex“ ozval se Petr. „Měli jsme jet Garretovým náklaďákem.“

„Počkej chvilku“ požádala jsem ho. Jimmy stál a civěl na dveře, až se konečně pohnul a odploužil se nahoru k sobě do ložnice. Šla jsem s ním. V pokoji otevřel spodní zásuvku psacího stolu a vyndal z ní mou fotografii v bílých plesových šatech. Přilepil se na mě jenom pár hodin před tím, než jsem si nechala udělat tu fotografii. Říkal mi, jak jsem krásná. Tu noc byl božský.

Teď vypadal staře.

„Alex“ zašeptal. Přistoupila jsem blíž. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Slzy. Mohla jsem se z nich těšit nebo být smutná s ním. Ale nedal mi příležitost. O vteřinu později s ní mrštil o zeď. Rozsypalo se sklo. Pak schoval svou tvář do polštáře a jediné, co jsem slyšela, bylo těžké oddychování.

„Přistihnu tě jindy“ řekla jsem na rozloučenou.

Dole mi Petr pomohl z okna. Jen tak jsme skočili na korbu Garretova náklaďáku.

„Slyšel jsem, že se něco rozbilo“ poznamenal Petr.

„To nic nebylo“ konstatovala jsem bez dalšího vysvětlování.

Další, za kterým Garret jel, byl Jeff Nichols. Jel tedy do Petrova bývalého domova. Podívala jsem se na něj, ale tvářil se docela klidně.

„Nikdy jsem se tě nezeptala“ prohodila jsem k němu. „Jaké to bylo, když jsi umíral?“

„Jak to myslíš?“

„Věděl jsi, že umřeš?“

„Jo“ přisvědčil. „Bylo to ve dne. Jel jsem na motorce a v jednu chvíli jsem pocítil v obličeji vítr. Další věc, kterou jsem si uvědomil, že stojím na cestě vedle svého těla a obrovského návěsu.“ Pokrčil rameny. „Byla tam spousta krve. Věděl jsem, že je po všem.“

„Byla to chyba řidiče, že? Četla jsem to ve zprávě.“

„Byla to moje chyba.“

„Opravdu? Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Byl jsem neopatrný.“

„Přivítal tě tady někdo a pomohl ti?“

„Byl jsem na tom hůř než ty.“

„Co tím myslíš?“ Petr se nepatrně usmál ale odmítl to komentovat.

Jeff byl venku a pracoval na svém motocyklu. Podíval se na Garret, jak se souká z náklaďáku a šel k němu.

„Funguje?“ zeptal se Garret.

„Doufám.“

„Mohu dostat pivo?“ Jeff na něj pohlédl, pak sáhl do nářadí a podal mu plechovku.
„Není studené“ varoval ho.

„To je v pořádku“ řekl Garret. „Jsem ve službě.“ Otevřel plechovku a zhluboka se napil. „Díky, chci se vás zeptat na pár věcí.“

„Nemám nic, co bych dodal. Všechno jsem řekl minulou noc.“

„Máte rád pivo, Jeffe?“

„Jo. A vy?“

„Já mám rád whisky.“ Garret dopil a sedl si vedle Jeffa na betonovou příjezdovou cestu. Nicholsovi byli celkem slušně situovaní. Jejich dům byl hodně podobný našemu. Garret vytáhl notýsek. „Pil jste na večírku?“

„Jo.“

„Kolik jste toho vypil?“

„Nebyl jsem opilý“ odpověděl Jeff.

„Kolik?“

„Dvě nebo tři plechovky.“

„Proč jste se snažil dostat do koupelny v Janeině ložnici, když jste věděl, že je tam Amanda?“

„Dostal jste mě.“

„Můžete to vysvětlit?“

„Musel jsem na záchod. Proto jsem tam šel. Chcete další pivo?“

„Ne. Když jste byl v Janeině ložnici, slyšel jste něco, co by naznačovalo, že je Amanda uvnitř?“

„Nevím, možná?“ připustil Jeff.

„Mohl byste to blíže upřesnit?“

„Zdálo se mi, že slyším téci vodu.“

„Jaké bylo vaše přátelství s Alex?“

„Nijaké.“

„Nebyli jste přátelé?“ podivil se Garret.

„Ne.“

„Neměl jste ji rád?“

„Ale prosím vás.“

„Myslíte, že spáchala sebevraždu?“

„Už jsem vám řekl, že jsem ji sotva znal.“

„Jaké je vaše přátelství s Jane?“

„Chodil jsem s ní“ povzdechl si Jeff.

„Kdy jste se rozešli?“

„Ten večer na oslavě.“

„Proč?“

„Už jsme se okoukali.“

„Co vaše přátelství s Joanne Foultonovou?“

„Jsme kamarádi.“

„Stýkáte se s ní?“

„Ne.“

„Budete se s ní stýkat?“

„Pochybuju.“

„Jaké je vaše znamení Jeffe?“

„Co?“

„V jakém jste astrologickém znamení?“

„Štír.“

„Nepředstavoval jste si mě jako člověka, který se zajímá o astrologii?“

„Rozhodně ne“ přikývl Jeff.

„Odkud víte, v jakém jste znamení? Řekla vám to Joanne?“

„Máte pravdu“ zahuhňal. V garáži se ozval telefon. Jeff ho odešel zvednout. Pospíchala jsem za ním. Garret stál na příjezdové cestě. Přitiskla jsem ucho ke sluchátku a slyšela každé slovo.

„Ahoj Jeffe, tady je Jo. Nevolám nevhod?“

„Možná.“

„Nebudu tě zdržovat. Chci ti jen říci, že bych byla ráda, kdybys ke mně přišel dnes večer v deset hodin.“

„Proč?“

„Uvidíš, až sem přijdeš, ale je to zajímavé. Budou tam ostatní“

„Rozmyslím si to.“ Jo se po chvilce rozloučila.

„Dobrá. Doufám, že přijdeš.“ Jeff položil sluchátko a vrátil se ke Garretovi. Vzal si do ruky nářadí.

„Skončil jste s otázkami?“ zeptal se.

„Téměř“ odpověděl Garret. „Kdo to byl?“

„Jedna holka.“ Garret ukázal na Jeffovy umaštěné bílé tenisky.

„Možná.“

„Jste si jistý, že jste neměl černé boty?“

„Už si nevzpomínám.“ Garret schoval notýsek.

„Ty tenisky jsou špinavé. Pochybuju, že by vám Jane dovolila v nich vejít k ní do bytu.“ Otočil se k odchodu. „Mějte se hezky, synu.“

„Vy také, poručíku.“

Petr a já jsme se znovu nasoukali do Garretova náklaďáku. Garret nastartoval a vydali jsme se na cestu. Muselo být kolem sedmé, slunce bylo nízko nad horizontem.

„Kdo to telefonoval?“ zeptal se Petr.

„Jo. Chtěla Jeffa dnes večer pozvat. Říkala, že u ní bude parta. Nejspíš bych tam také měla být.“

„Co si myslíš o Jeffovi?“

„Neudělal to, Alex.“

„Ale byl tak vyhýbavý.“

„Takový je vždycky.“

„Co myslíš, proč se Garret ptal Jeffa na jeho boty?“

„Překvapilo mě to“ přiznal Petr. Brzy jsem jízdy na náklaďáku litovala. Garret prokličkoval po státovce ulicemi a vyjel na dálnici. Mířil na západ, směrem do centra L. A. Petr mi řekl, abych v příhodnou chvíli vyskočila, chtěla jsem, ale stále mě bolela noha od lavičky v parku.

Sjeli jsme z dálnice v ošklivé části města. Garret zastavil u prvního obchodu s lihovinami a vešel dovnitř. Koupil si láhev whisky a hned jí půlku vypil.

„Myslím, že bychom teď měli zmizet“ navrhla jsem Petrovi, když Garret znovu nastartoval náklaďák.

„O případnou bouračku bych se nestaral“ poznamenal Petr.

„Dělám si starosti. Nechci přijít pozdě k Jo.“

„Nepřijdeme pozdě. Já vždycky přijdu včas.“

„Pravděpodobně kupuje drogy“ navrhl Petr. Chvíli jsem uvažovala, jestli není Petr blázen. Garret dojel k hlavní třídě, kde zaparkoval a vytáhl dalekohled. Zaznamenala jsem teleskopickou vizi. Bez námahy jsem byla schopná sledovat Garretův zvětšený pohled. Studoval nechutně bílého frajera, opírajícího se o pouliční lampu. Chlap vypadal jako pohroma všudypřítomných mladých dívek. Měl úzké, černé kožené kalhoty a oranžovou košili. Kolem krku se mu třpytil silný zlatý řetěz.

„Nebyl na večírku, Alex?“ zeptal se Petr.

„Těžko. Co dělá Garret?“

„Počkej a dívej se.“ Po půlhodině jsem začala být nervózní. Zadním sklem jsem se podívala na Garretovi hodinky. Bylo po půl deváté.

„Musíme jít“ postěžovala jsem si.

„Ještě ne“ upozornil mě Petr a ukázal na frajera na rohu. Současně se Garret uvnitř náklaďáku naklonil k přednímu sklu.

Měla dlouhé, rovné, černé vlasy a rozkošná, do srdíčka vykrojená, ústa. Z vyhublého obličeje se nepřítomně dívaly tmavé hluboké oči. Potřebovala se pořádně najíst, byla hubená jak tyčka. Na sobě měla střídmé oblečení. Poněkud dlouhou šedou sukni a povzbudivě vypasovanou bílou blůzu. Pochopila jsem Petrovo nadšení – ta dívka byla nádherná.

„Já ji znám“ uvědomila jsem si.

„Byla na večírku?“

„Mohl bys prosím mlčet?“ Byla o několik let starší, ale byla to zcela určitě dívka z Garretovy fotografie, uložené v náprsní tašce. Pocítila jsem odpor, když objala toho slizouna na rohu.

„Co by s ním mohla dělat?“ uvažovala jsem nahlas. „Je to její pasák?“

„To je jeho dcera“ povzdechla jsem si.

„Chci jít za ní“ houkla jsem na něj a vyskočila z náklaďáku.

Dívka nešla daleko. Na první odbočce zatočila do laciného motelu. To místo nebylo jenom zchátralé, bylo plné smutku, kterým se proplétaly tenké nitky života.

Následovali jsme dívku dovnitř. Pokoj měla ve druhém poschodí. Otevřela si stříbrným klíčem, který vytáhla z černé boty. K mému překvapení bylo uvnitř docela čisto. Na postelích byly světlé přehozy. Pokoj byl vymalovaný jasně modrou barvou. Ale znovu se tu začínaly roztahovat černé myšlenky smutku. Nevím, co jsem čekala, že tu objevím. Dívka si připravila balíček s práškem, lžičku, zapalovač, injekční stříkačku a gumový turniket na místo vedle postele. Pak nasypala porci prášku na lžičku a rozmíchala to s vodou. Cvakla zapalovačem a kroužila plamenem pod směsí. Otočila jsem se, když namířila jehlu do žíly.

„Proč neodejdeme?“ zeptal se Petr. Přikývla jsem.

„Ahoj“ zkusila jsem na ni promluvit.

„Ahoj“ zašeptala. Vyskočila jsem tak vysoko, že jsem se téměř bouchla hlavou o strop.
„Petře, ona mě vidí!“ Nezapůsobilo to na něj.

„Někdy, když se živí dostanou mimo své vědomí, mohou vidět sféru, kterou obýváme my.“

„Opravdu? Proč by měla droga někomu dávat zvláštní schopnosti?“ Dívka na mě stále zírala.

„Je to sotva schopnost“ poznamenal Petr. „Drogy zkrátka pomohou člověku nahlédnout do našeho žití. Nikdy neumožní lidem ponořit se do nejvyšších sfér, ze kterých by ses mohla ty teď těšit, kdybys ráno poslechla mé rady. Často působí opačně. Otevřou mysl k temnému horizontu. K šílenství.“

„Chci jí to povědět“ rozhodla jsem se.

„Proč? Je otupená. Přijdeš pozdě k Jo na schůzku.“

„Jenom chvilku.“ Vykročila jsem k posteli, kam se dívka natáhla. Sledovala můj pohyb.

„Ahoj“ pozdravila znovu.

„Poslouchej“ řekla jsem a posadila se vedle ní. „Jsi nadrogovaná. Jsi nádherná holka. Tohle není život pro tebe. Musíš se vrátit k otci. Upije se kvůli tobě k smrti. Je tak zničený, že nemůže najít osobu, která mě zavraždila.“

„Vražda“ zamumlala.

„Opatrně“ upozornil mě Petr. „Nepřenášej na ni žádné myšlenky.“ Postavila jsem se.
„Objevím se tak rychle, jak mě budeš potřebovat slyšet“ řekla jsem jí na rozloučenou.