O Angelině a hříběti

O Angelině a hříběti

Slečna Rogerina se vrátila k lovu bobříků a podařilo se jí ulovit bobříka spánku pohádkou o Angelině a hříběti.

-*-

Angelina Burkesová, osmiletá žákyně základní školy, stála 2. července na místním hřbitově a pokládala nádherné květiny na náhrobní kámen své matky. Byl to už rok, co spolu byly na jedné výpravě. Maminka pracovala u policie a měla za úkol zastavovat nebezpečné zločince. Angelina jí často pomáhala, protože byla šikovná a na svůj věk rozumná. Jeden z mužů byl ale silnější než maminka. Její dcera se stihla schovat, ale i tak byla očitým svědkem toho, jak odpadlík společnosti na maminku použil vystřelil. Nikdo už jí nedokázal pomoci.

Teď jí nezbývalo nic jiného, než otřít si slzy a vydat se domů za tatínkem. Po cestě že hřbitova si vždycky potřebovala trochu utřídit myšlenky v hlavě, a tak se domů pravidelně vydávala delší cestou přes les. Nebála se, znala tu každý klacík i kamínek.

Když zabrousila na své cestě hlouběji do lesa, všimla si najednou nějakého pohybu u kořenů jednoho z větších stromů. Zvědavě přišla blíž a na okamžik polekaně přitiskla dlaň na ústa. Mezi kořeny bylo totiž uvězněné hříbě. Stěží se hýbalo. Angelina chvíli hledala po okolí, jestli nenajde stádo, ale žádného dalšího koně neobjevila. Pravděpodobně ostatní pochopili, že hříběti nemohou pomoci, a tak ho tu nechali. Angelina byla ale člověk a byla si jistá, nebo alespoň chtěla věřit, že hříběti dokáže pomoci. Pohladila ho, přislíbila, že se vrátí, a co nejrychleji se rozběhla domů.

Její tatínek byl zvěrolékař a tak doufala, že jí dokáže poradit.

„Já myslím, že to nedokážeme, zlato,“ řekl jí tatínek opatrně. „jeho stádo ví, proč ho tam nechalo. I kdybychom ho dokázali vyléčit, samo nepřežije.“

Angelina se na otce podívala – takovým tím pohledem, který umí jen děti – a její oči se zaplnily slzami.

„Maminku jsem nezachránila,“ zašeptala. „Dovol mi zkusit zachránit jeho.“

Neměl na to co říct. Nic, kromě toho, že to tedy zkusí. Uvědomil si totiž, že Angelina je celá matka – a že jeho žena by se o záchranu hříběte také pokusila, kdyby tu ještě byla. Ihned se dal do práce. Umíchal pro dceřiného koníka léčivé masti a odvary, připravil roztoky napuštěné obvazy.

Angelina se prvně za mládětem vydala i s ním, aby jí pomohl ho osvobodit z pod kořenů. Potom už zvířátko navštěvovala sama a léčila ho podle tatínkových instrukcí.

I když se mládě už téměř uzdravilo, chovalo ke své malé zachránkyni velkou náklonnost a dlouho u ní zůstávalo. Potom se s tatínkem dohodli, že mladě v její péči čeká poslední noc – ráno se vydají společně najít jeho stádo a budou doufat, že ho přijme zpět.

Angie si hříbě zamilovala a usmyslela si, že poslední noc stráví u něj – aby se na zítra dobře vyspalo. Vzala si dětskou knížku, aby mu přečetla na dobrou noc pohádku o Petru Panovi, ztracených chlapcích a dobrodružstvích v kouzelné zemi, a pak si k němu sedla a hladila ho po hlavě. Vlepila mu malou pusu a do ucha mu zpívala ukolébavku.

Dobrou noc, můj milý hopsálku,
se svou rodinou se shledáš za chvilku.
Spinkej, spinkej, malý koníčku,
na rozloučenou zpívám písničku.

Písničku pro tebe, drahoušku,
šeptám ji tvému malému oušku.
Krásné sladké hřebčí spaní,
třeba mi vzduchem pošleš i psaní.

Psaní o tom, jak se v lese máš,
že ti chybíme, miláčku náš.
Teď už ale hezky musíš spát,
Ať jsi silný a zvládáš stát.

Když dozpívala, koník už spal. Usmála se, políbila ho mezi uši a naposledy mu do spánku zašeptala, jak ho miluje.

Druhý den ráno přišel tatínek a našel dcerku i hřebečka na nohou. Angelina ho právě krmila jablkem, které si večer vzala z domu, aby se měla ráno s hříbětem čím rozloučit.

To se na znamení vděku sehnulo a dovolilo děvčátku, aby se na něj posadila. Jela na něm jen chvíli, nechtěla ho vyčerpat. Za krátko se jim opravdu povedlo nalézt jeho stádo.

Otec i dcera malého koníka pohladili na rozloučenou a on se pak opatrně vydal ke svým bližním. Ti se na něj chvíli dívali nedůvěřivě, ale nakonec k němu přišla klisna, která se s ním pomazlila a očividně byla moc ráda, že ho vidí.

Angelina s tatínkem se za nimi dívali ještě hodně dlouho potom, co vděčná zvířata zmizela mezi stromy.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.