O Angelině a hříběti
Slečna Rogerina se vrátila k lovu bobříků a podařilo se jí ulovit bobříka spánku pohádkou o Angelině a hříběti. -*- Angelina Burkesová, osmiletá žákyně základní školy, stála 2. července na místním hřbitově a pokládala nádherné květiny na náhrobní kámen své matky. Byl to už rok, co spolu byly na jedné výpravě. Maminka pracovala u policie a měla za úkol zastavovat nebezpečné zločince. Angelina jí často pomáhala, protože byla šikovná a na svůj věk rozumná. Jeden z mužů byl ale silnější než maminka. Její dcera se stihla schovat, ale i tak byla očitým svědkem toho, jak odpadlík společnosti na maminku použil vystřelil. Nikdo už jí nedokázal pomoci. Teď jí nezbývalo nic jiného, než otřít si slzy a vydat se domů za tatínkem. Po cestě že hřbitova si vždycky potřebovala...
Láska – První schůzka
Z pera Rogeriny Retty Maylor -*- Dobře, nádech, výdech. To zvládnu. Stojím na perónu a čekám na vlak. Za chvíli přijede. Pak musím nastoupit. Nikdy dřív jsem nebyla na schůzce s dívkou. Pozvala jsem ji ale já – není možné couvnout, rozmyslet si to. Vlak přijíždí a já nastupuji. Srdce mi buší, žaludek mám jako na vodě a vůbec se necítím dobře. Než abych si připadala zakoukaná, nejraději bych s křikem utekla. Ale to nemůžu. Když konečně dorazím, vystoupím z vlaku. Snažím se nemyslet na to, že chci dobře zapůsobit. V květinářství rychle kupuji růži a čekám. Pak ji uvidím přicházet a topím se v jejích...
Naděje – Ve spárech stínů
Z pera Rogeriny Retty Mailor. -*- Umírám? Blíží se. Stíny přicházejí ze všech stran. Poštval jsem je proti sobě, aniž bych vlastně věděl jak. Tma je ale může zničit. Ve tmě stíny neexistují, protože není světlo. Z posledních sil podívám se k obzoru. Slunce zapadá. Snad ještě není vše ztraceno. Dokážu-li utéct stínům ještě na několik minut, mohu to zvládnout a mohu to přežít. Pospěš si, přemlouvám slunce v duchu. Zachraň mě. Slepě žadoním a doufám. Srdce mi buší jako zvon a já utíkám. Sotva popadám dech, přesto to nevzdávám. Stíny po mně natahují své dlouhé ruce a já zavírám oči. A poslední paprsek slunce...
Haiku v roce
Slečna Rogerina s lehkostí ulovila bobříka tajemných dálek a vy si můžete přečíst její krásná haiku. -*- leden Zima v půlce je – mrzne až praští. Sněží. Nos se červená. únor Děti venku jsou – naposled se koulují. Mávají zimě. březen Přichází jaro. Zem stále studená je, les se však budí. duben Otepluje se. Je radost v očích dětí. Zvěř má mláďata. květen Vše je v rozpuku. Země hraje barvami. Všude zní jen smích. červen Sladké ovoce. Šťáva stéká po bradách. Sladce voní sad. červenec Horoucí jsou dny. U vody všem skvěle je. Nanuky lížem. srpen Horko spaluje. Do školy se chystáme. Léto končí nám. září S brašnou škole vstříc. Vědomosti sbíráme. Podzim začíná. říjen Zima se blíží. Vítr fouká den co den. Draky pouštíme. listopad Barvy všude jsou. Listy padají...
Voják
Pro svého dalšího bobříka se slečna Rogerina rozhodla pokračovat v příběhu Vzpomínáš… -*- Unaveně jsem se podíval na monitor počítače. Šest hodin. Povzdechl jsem si. Ještě hodinu tu musím vydržet. Pak konečně zavřu, uklidím a půjdu domů. Zatočil jsem se na kolečkové židli, vzal si do ruky rozečtenou knihu a dal se do čtení. Jmenuji se Martin O’Donoughe a v knihovně pracuji už dobrých deset let – co skončila válka. Odešel jsem z armády, nedokázal jsem už dál zabíjet – stalo se tam něco, co jsem nedokázal vzít, nedokázal se přes to dostat. Jsem gay – hrdě to přiznávám. Na bojišti jsem ale musel zabít svého přítele, protože jsme ve válce stáli proti sobě. Vždycky jsem myslel, že bránit ve válce svůj lid je ta nejvyšší pocta. Od toho dne...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
