Tajemná přihrádka

Melichar seděl na zápraží svého domu. Díval se zasněnýma očima daleko do dálky a bylo patrné, že jeho mysl byla daleko v hlubinách jeho duše. U nohou ležel jeho věrný společník.

Čas odměřoval dny i měsíce od okamžiku, kdy se vrátil se svým kocourem zpět domů. První dny nebyl schopen únavou nic, než sedět u roztopeného krbu a nečinně pozorovat plameny, pohlcující velká polena. Byl tak promrzlý a po roce, co ho provázel výhradně živel vody, byl vděčný teplu a suchu.

Kdybychom v tuto chvíli dokázali vidět do jeho hlavy, asi bychom věděli, kam se jeho příběh ubíral.

Dojatý Melichar se vydal i se svým věrným přítelem Zázrakem, vstříc poslednímu dobrodružství. Jejich loď je vyvedla z mořské zátoky do proudu řeky a klikatou vodní cestou je poháněla dál do vnitrozemí. Melichar si znovu a znovu pročítal řádky veršů, které mu dávaly jasné vysvětlení, co se tehdy stalo a proč on nesmí mít svoji lásku, ani dědice. Prožíval ponejprv vztek na svého předka, který dokázal milované dívce zlomit srdce. Ale po všem, čím si procházel, po celé měsíce, dokázal věci a situace vidět s odstupem. Naučil se neposuzovat a přijímat věci takové, jaké jsou. Pochopil celý princip vývoje. Vlastně byl rád, že díky této zkušenosti a jistotě, zlomení kletby, bude mít na vztahy úplně jiný úhel pohledu než ti, kteří berou vztah jako samozřejmost a součást života. 

Melichar se ještě nestačil ani vzpamatovat z toho, co právě prožil a už se vrhal do dalších neprobádaných dobrodružství. Celé se mu to zdálo neuvěřitelné, ale čím více o tom přemýšlel, tím více si uvědomoval jak jsou celé to rodové dědictví a kletba směšné. Vždyť ani neví, co se tehdy stalo a kdo to způsobil?! Možná, že kdyby znal důvod, mohl by se vyvarovat stejných chyb. Ale jak to zjistit, věru netušil.

Ráno ten den bylo mrazivo. Šedavé mraky se dotýkaly mlhavého závoje, který se, roztrhaný na cáry, povaloval nad zemí. Melichar byl zvědavý, jestli pod mlhou ještě stále zůstala včerejší zelená lesní pokrývka, nebo ji vyměnila jiná tajemná magie. Očekával, že dostane nějakou indicii, nebo alespoň znamení, kudy se mají jeho kroky ubírat dál. V tichosti hypnotizoval mlhu, aby mu ukázala cíp mechového podloží, ale strážkyně mlh byla zjevně neúprosná. Mezitím se pomalu a líně soukal ze svého pelíšku, z voňavého sena, kocour Zázrak. Netečně si prohlížel krajinu pod sebou, než se uvolil ke krkolomnému sestupu po žebříku. Poslední příčku zdolal s žuchnutím, doprovázeným přiškrceným mňouknutím. To vytrhlo Melichara z jeho rozjímání. Otočil se a s úlekem couvnul. Přímo před ním stála bylinkářka. Kdo ví, jak dlouho tam tak neslyšně zevlovala?!

Melichar stál nad hromadou spadaných knih a nevěděl, zda má ze všeho nejdříve vyhrabat Zázraka nebo s největší opatrností skládat jednu knihu po druhé, aby je nepoškodil ještě víc. Kdo ví, co všechno mají za sebou a z jakého století pocházejí. Zázrak to rozhodnul za Melichara. Vysoukal se zpod knih a nechápavě se podíval na zeď, odkud na něho před chvilkou celý regál spadnul. Kočky mají zjevně skutečně devět životů. Melichar vzal Zázraka do náruče a přenesl ho mimo dosah knih. A pak už jen obešel hromadu a fascinovaně přistoupil k tajemné přihrádce ve zdi. Ruce se mu klepaly nervozitou. Hlavou mu letěly tisíce otázek, ale jen jediná byla podstatná - co onen tajný úkryt léta uchovává?

Posadí se naproti Faunovi a na malou chvilku se odmlčí. V hlavě jí jede příběh, který ale nekončí, nýbrž bude navazovat na ostatní čtyři témata příběhů. Páni, tak tedy něco, jako pět příběhů od Šeherezády? Zamyslí se nad výzvou a pak se pohodlně zavrtá do křesílka, propojí svůj pohled s Faunem a pustí se do vyprávění prvního příběhu „Tajemná přihrádka“…