Epilog

Melichar seděl na zápraží svého domu. Díval se zasněnýma očima daleko do dálky a bylo patrné, že jeho mysl byla daleko v hlubinách jeho duše. U nohou ležel jeho věrný společník.

Čas odměřoval dny i měsíce od okamžiku, kdy se vrátil se svým kocourem zpět domů. První dny nebyl schopen únavou nic, než sedět u roztopeného krbu a nečinně pozorovat plameny, pohlcující velká polena. Byl tak promrzlý a po roce, co ho provázel výhradně živel vody, byl vděčný teplu a suchu.

Kdybychom v tuto chvíli dokázali vidět do jeho hlavy, asi bychom věděli, kam se jeho příběh ubíral.

Uplynul téměř rok. Blížily se Vánoce a Melichar, zabalený do vlněného šálu, seděl a s každým zašelestěním ve větvích stromů, sebou trhnul. A pak ticho zasněžené krajiny rozříznul ostrý křik právě narozeného miminka.

Melichar vyskočil, měl slzy v očích a řítil se dovnitř. Tam ležela v posteli ona dívka od jezera a v náručí držela maličkého chlapce. Tolik radosti jeho rod, už století nepoznal.

Kletba byla jednou pro vždy zlomena a Melichar teď s vděčností objímal svoji ženu i synka.

Venku kvílela meluzína, na uvítanou nového života, s čistým osudem.

Tak to byl příběh Melichara. A díky němu, jsem dnes i já.