Netvor a princezna

IV

Zůstala jsem jako přimrazena a překvapením jsem zapomněla zavřít ústa. Co mi to právě řekl?

I

Normální je to poslední slovo, které mě vystihuje. Jeho hlas jsem slyšela ve své hlavě ještě dlouho potom, co domluvil.

V

Vydali jsme se urychleně na cestu. Měl jsem trochu strach, aby nás nedostihli.

I

Fascinovala mě. Byla tak jiná než všichni ti, které jsem v poslední době poznal, i když jen zpovzdálí.

III

„Zbláznila jste se?“ zamračil se na mne. „Víte vůbec, co říkáte? Myslíte si, že je to jednoduché? Myslíte si snad, že když odejdete se mnou a někdo na to přijde, že bude jednoduché se vrátit zpátky? Chcete strávit zbytek svého života jako vyhnanec? Jako já?“

I

To zvíře… Ta věc… Odněkud se to vynořilo, strhlo ze mě toho nenechavého opilého muže a vzápětí se s ním válelo po zemi. Zůstala jsem stát u zdi jako přibitá. Nedokázala jsem se ani pohnout, jen jsem stála, oči dokořán, pootevřená ústa. Skoro jsem i zapomínala dýchat. Pozorovala jsem scénu před sebou.

IV

Neříkala nic, místo toho se rozešla směrem ke mně.

Uteč.

I

Blížila se noc. Na krajinu sedla tma a já se opět odvážil vyjít z lesa, kde se přes den skrývám. Když jsem si byl jistý, že venku není nikdo, kdo by mne viděl, vyplížil jsem se až k hradbám. Vyškrábal jsem se po zdi a ladně jako kočka jsem na druhé straně neslyšně dopadl nohama na zem, když jsem zeď přeskočil. Znovu jsem se rozhlédl, jestli mě nemůže nikdo vidět. Ne. Bylo tu pusto a prázdno.

V

Když jsem se ráno probudila, pořád jsem musela myslet na netvora. Na příběh, který mi v noci Anastazie vyprávěla. Bylo mi jedno, jestli ten příběh je nebo není pravdivý. Bylo mi ho líto. Ani člověk, ani zvíře. Vyhnanec na obou stranách. Je tedy odsouzen k věčné samotě. Nedivím se, že je zlý. Kdybych byla na celém širém světě úplně sama, asi bych také byla zlá.

I

Seděla jsem na lavičce v královské zahradě. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a naslouchala zvukům nočního města. Zachvěla jsem se, když se zvedl mírný větřík a ovál mi nahé ruce a nohy. Byla jsem venku jen v noční košili, tak, jak jsem přelezla balkón. Možná jsem se měla přiobléct. V noci je ještě zima.