Dopisy…
Příběh ve formě milostných dopisů odehrávající se během 2. světové války pro Bobříka velkých citů ulovila slečna Lyanna Sullivan. Drahá Pauline, dnes je to přesně dva roky, co jsem tě naposledy viděl. Na Londýn stále padá jedna bomba za druhou, nikde není bezpečno. Schováváme se, kde se dá a když dojdou zásoby, vždy se přesuneme. Je to těžké období, ale doufám, že brzy skončí. Od té doby, co jsem se vrátil, je to čím dál těžší, psát levou rukou jsem se stále nenaučil. I když to není moc romantické, musím tyto slova diktovat Addie. Alespoň bude dopis konečně úhledným písmem a ty nebudeš muset luštit ty moje klikyháky. Kromě psaní si ale začínám na život s jednou rukou docela zvykat, jen mi přijde, že válka je ještě o něco horší, když v ní nejsem aktivně...
Vzpomínáš
S bobříkem velkých citů gratulujeme slečně Rogerině k úspěšnému ulovení dalšího bobříka. -*- Odtrhli nás od sebe, jakoby jedno tělo rozdělili vedví. Postavili nás každého na opačnou stranu, oblékli nám barvy, které jdou proti sobě. K čemu je láska, ptám se? K čemu je láska, když svět ji chce zničit? Protože chce. Ne. Není to svět. Jsou to lidé. Svět, život nás dal dohromady, lidé nás rozdělují. Ale já budu bojovat. Ne tady na frontě, proti tvým, jako ty proti mým. Já budu bojovat za nás. A alespoň pohled na slunce, když bude ráno vycházet a k večeru se zas ztrácet, mi připomene tvé zlaté vlasy. Pamatuji, když jsme leželi přitulení k sobě a já vdechoval vůni těch vlasů. Ta vzpomínka mě tu drží při životě. John P. S. Vzpomínáš? K čemu je láska? Je pro lidi, aby...
Ty a já
Vítáme další autorku u dlouhodobého lovu bobříků a gratulujeme k ulovení bobříka velkých citů. -*- Se slzami v očích se dívám na nebe, které je plné hvězd. Vzpomínky mi jen prolétávají hlavou jako splašené a jen přemýšlím, čím a proč jsem si to zasloužila. Nebyla jsem dost dobrá? Nevím. Ale jedna vzpomínka mi v hlavě zůstane napořád. Nechci říkat “pamatuješ“, ale když den se s nocí střídá a já v hlavě mám jen to, tak si nemůžu pomoct a nechci ani zapomenout. Byli jsme spolu jako jedna duše rozdělená ve dvou tělech. Po našem prvním rande jsme oba dva věděli, že spolu chceme zůstat navždy. I když jsme mladí a nezkušení, proč ale nemůžeme pokračovat v tom, co bylo? Odpověď oba dva známe. Nechtěl jsi. Když jsi to ale nechtěl, tak proč jsme spolu plánovali...
Vzpomínky
Dlouhodobý lov bobříků byl zahájen a my vám s radostí představujeme prvního uloveného bobříka, a to bobříka velikých citů. Zároveň slečně Simelii Mallorny gratulujeme k prvnímu ulovenému bobříkovi. -*- Milostné dopisy plné vzpomínek na šťastnější chvíle. -*- Má krásná Elizabeth, dnes jsem si vzpomněl na okamžik, kdy jsem tě poprvé viděl. Procházela jsi právě po ulici a slunce prosvětlovalo tvé světlé vlasy do barvy zlata. Měla jsi na sobě letní šaty, které se ve vánku mírně nadnášely a tvoje nohy vypadaly, jako by byla nekonečné. Bez dechu jsem sledoval, jak se blížíš ke mně a když jsi na malý okamžik na mne spočinula pohledem, věděl jsem, že moje srdce ti bude navždy patřit. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem ztracen. Vyhlížel jsem poté z obchodu...
Nerozluční
Lásku necítí jen lidé, ale i němé tváře. A o takové lásce sepsala příběh pro bobříka velkých citů slečna Bibi. -*- Byla to láska na první pohled – vlastně – na první štěknutí. Trávili spolu již nějaký čas na ulici a zkoumali, kde je možné se zadarmo najíst a kde je poženou koštětem či za nimi ještě přihodí nějakou nadávku či kámen. Konečně – támhle – tam jsou lidé, a dokonce se na ně usmívají a nabízejí jim kousek jídla. „Haf – pohni se,“ pobízela Jasmí svého kamaráda Arsího a postrkovala ho kupředu. Bylo to ještě nemotorné štěně, a ona neměla to srdce nechat ho na ulici samotného. Starost o něj jí snížila její obezřetnost, a tak ji síť padající na oba z výšky překvapila. Do útulku je přivezli společně. Dostali kotce vedle sebe. Jasmí byla vystrašená, život...
Navěky
Pojďte se slečnou Newikou a bobříkem velkých citů pochopit význam slova Navěky. -*- Náš příběh začal před stovkami let, nejspíše tedy ještě dříve, před samými věky, na které lidstvo pamatuje. Stáli jsme před sebou pod střechou nejsvatějšího z chrámů města Atlantis a jeden druhému přísahali věrnost až navěky. „Budu tě ctít, budu tě chránit, nedovolím, aby ti byl zkřiven vlas…“ poslouchala jsem z jeho úst. „Budu tě ctít, budu ti družkou, nedovolím, abys kdy něco postrádal…“ odříkala jsem zase já a zvedla pohled. Drželi jsme se za ruce a viděli se poprvé v životě. Nejmocnější knězi a mágové zatím pečetili náš svazek tak, aby setrval opravdu navěky. Spojení světla a temnoty bylo tehdy nutné, aby ukončilo válku. Prohlížela jsem si jeho zářivou tvář, milý úsměv, topila...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
