Dopisy…

Příběh ve formě milostných dopisů odehrávající se během 2. světové války pro Bobříka velkých citů ulovila slečna Lyanna Sullivan.

Drahá Pauline, 

dnes je to přesně dva roky, co jsem tě naposledy viděl. Na Londýn stále padá jedna bomba za druhou, nikde není bezpečno. Schováváme se, kde se dá a když dojdou zásoby, vždy se přesuneme. Je to těžké období, ale doufám, že brzy skončí. Od té doby, co jsem se vrátil, je to čím dál těžší, psát levou rukou jsem se stále nenaučil. I když to není moc romantické, musím tyto slova diktovat Addie. Alespoň bude dopis konečně úhledným písmem a ty nebudeš muset luštit ty moje klikyháky. Kromě psaní si ale začínám na život s jednou rukou docela zvykat, jen mi přijde, že válka je ještě o něco horší, když v ní nejsem aktivně zapojen a mohu doufat, že všechno brzy skončí. Už chápu, jak se cítíš.

Dnes ale nechci mluvit o současnosti ani o naší tak nejisté budoucnosti. Chtěl bych se vrátit do léta 1937, kdy moje oči poprvé spatřily tvoji nádhernou tvář. Ten moment si stále pamatuji, bylo to kouzelné. Vypadala jsi jako víla nebo jako princezna z pohádky. Usmála ses na mne. Věděl jsem to tehdy a vím to i dnes, že to byla pravá láska na první pohled, kterou svět zažije jen jednou za pár století. To, co máme my, je nadevše výjimečné.

Vzpomínám na dny, kdy jsme se procházeli po městě, ty ve svých nádherných letních šatech. Miloval jsem tě každou chvílí víc a víc a moje láska stále roste. Vzpomínám na ty okamžiky, kdy jsem tě rozesmál, na tvé bílé zuby a plné rty. I na ten okamžik, kdy jsem se konečně odvážil je políbit. Vzpomínám si, jak jsme pozorovali západ slunce a stoupající příliv.

Přemýšlím i nad dalšími okamžiky, které jsem s tebou strávil. Na to, jak jsem se do Francie vracel čím dál častěji, ve všech ročních obdobích. Zanedbával jsem všechny své povinnosti. Práci i rodinu. Jen abych mohl být s tebou.

Myslím i na tvé dopisy, které jsou teď pohřbeny pod prachem v ruinách našeho domu. To ale nevadí. Četl jsem je tolikrát, že si je pamatuji nazpaměť a při dlouhých večerech si představuji, že mi ta slova říkáš ty sama svým sladkým hebkým hlasem. Přestavuji si, jak tě vískám ve vlasech, jak se červenáš, jak se dotýkáme jen lehce.

Vzpomínám na všechny ty hezké okamžiky, ale i na to, že jsem si tě ještě tehdy nemohl vzít. Prosit tvého otce o svolení bylo zbytečné, ale stejně toho nelituji. Nelituji ničeho, ani jedné vteřiny strávené s tebou. Co by na mě tvůj otec řekl teď? Mrzákovi bez ruky by svou dceru určitě nedal. 

Slíbil jsem, že nebudu mluvit o budoucnosti, ale teď jsem si představil, jak spolu utečeme. Ty, pořád stejně nádherná a já, voják s jednou rukou, držíme se a utíkáme nějak pryč. Kam bys chtěla odejít? A šla bys vůbec? Věřím, že ano. Věřím, že naše láska překoná všechny překážky. Že je silnější než tvůj otec, než tato válka, než Bůh. 

Myslím na tebe každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu. Myslím na tebe, když ráno vstávám, když obědvám a když večer zavírám oči. A budu na tebe myslet i nadále. Už musím končit, svíce nám už skoro dohořela. Doufám, že tě toto psaní zastihne ve zdraví.

S láskou navždy,
tvůj John.

Můj nejmilejší Johne,

tvůj poslední dopis dorazil jen dva dny po tom strašlivém oznámení, že už mezi námi nejsi. Je to teď mé nejcennější vlastnictví, chráním ho jako oko v hlavě a mám ho stále při sobě. Už to tak bude navždy. Neznám detaily toho, co se stalo, jen vím, že tvé tělo teď leží někde uprostřed rozbouraného Londýna a já už tě nikdy neuvidím.

Nikdy se nevdám, všechno, co jsi napsal, cítím stejně. To, co jsme měli my už nikdy nenajdu, bylo to jedinečné. Cítím to každou buňkou svého těla. Moc mi chybíš, tvůj hlas, tvůj smích i tvé kučeravé vlasy. Bojím se, že se mi postupně vytratí ze vzpomínek. 

Ale ničeho se neboj, už brzy se shledáme. Tento život bez tebe stejně nemá smysl. 

Navždy, 
tvá Pauline.