Padesátá první kapka rosy

* Vlnky na voděpřekotným závoděnímčeří hladinu

Čtyřicátá čtvrtá kapka rosy

* Ranní červánkypasoucí se ovečkybečí ve větru

Legenda o tajemném stopaři

I slečna Bibi využila bonusového kola a nahradila si bobříka městských legend. -*- „Mamí, tatííí, už se o tom zase mluví,“ děti s očima navrch hlavy přiběhly do obývacího pokoje za rodiči. Z místnosti vedle se ozývalo naplno puštěné rádio hovořící o „Tajemném stopaři a jeho historii svázané s místní městskou částí“. Město prý bylo od rána celé zaváté sněhem, ve kterém se jako každý rok objevily tajemné stopy. Komu patří? Kdo je do sněhu otiskl a proč? Proč se zjevují pravidelně a křižují celé město? Sníh za chvíli roztál, a tak začali dospělí přemýšlet zase o něčem jiném Ale dětem tyto otázky nedaly spát. Cítily, že se za stopami ve sněhu skrývá cosi tajemného. Něco, co by neměly nechat jen tak proklouznout skrz prsty. Zdálo se jim, že je...

Sen o budoucnosti

O malé Jasmí jsme už měli tu čest několikrát číst. Tentokrát nám slečna Bibi připravila příběh pro bobříka budoucích dnů, ve kterém se bude Jasmí zdát zajímavý sen. Co myslíte? Bude se jí líbit? Malá fenka Jasmí dorazila domů zcela utahaná po večerní procházce. Ach, ti mudlové! Copak nemohou odhadnout, co malý pejsek snese? Celá unavená podklesla na svůj polštář v pelíšku a okamžitě usnula. Ano – fyzicky spala jako když ji „do pelíšku uloží,“ ale její malý psí mozeček dál šrotoval a přemýšlel, jak by se psí život mohl zlepšit. Co by mohlo být jinak? Přinesou tyto změny třeba budoucnost?   Jasmí, ač spící, ve snu zvedla hlavu. Co to? Co se to děje? Lehký vánek jí ovíval čumáček. Počítačová diagnostika vyhodnotila, že jí je teplo. Zároveň cítila,...

Nerozluční

Lásku necítí jen lidé, ale i němé tváře. A o takové lásce sepsala příběh pro bobříka velkých citů slečna Bibi. -*- Byla to láska na první pohled – vlastně – na první  štěknutí. Trávili spolu již nějaký čas na ulici a zkoumali, kde je možné se zadarmo najíst a kde je poženou koštětem či za nimi ještě přihodí nějakou nadávku či kámen. Konečně – támhle – tam jsou lidé, a dokonce se na ně usmívají a nabízejí jim kousek jídla. „Haf – pohni se,“ pobízela Jasmí svého kamaráda Arsího a postrkovala ho kupředu. Bylo to ještě nemotorné štěně, a ona neměla to srdce nechat ho na ulici samotného. Starost o něj jí snížila její obezřetnost, a tak ji síť padající na oba z výšky překvapila. Do útulku je přivezli společně. Dostali kotce vedle sebe. Jasmí byla vystrašená, život...