Legenda o tajemném stopaři

Legenda o tajemném stopaři

I slečna Bibi využila bonusového kola a nahradila si bobříka městských legend.

-*-

„Mamí, tatííí, už se o tom zase mluví,“ děti s očima navrch hlavy přiběhly do obývacího pokoje za rodiči. Z místnosti vedle se ozývalo naplno puštěné rádio hovořící o „Tajemném stopaři a jeho historii svázané s místní městskou částí“.

Město prý bylo od rána celé zaváté sněhem, ve kterém se jako každý rok objevily tajemné stopy. Komu patří? Kdo je do sněhu otiskl a proč? Proč se zjevují pravidelně a křižují celé město?

Sníh za chvíli roztál, a tak začali dospělí přemýšlet zase o něčem jiném Ale dětem tyto otázky nedaly spát. Cítily, že se za stopami ve sněhu skrývá cosi tajemného. Něco, co by neměly nechat jen tak proklouznout skrz prsty. Zdálo se jim, že je něco tajemného přímo vyzývá, aby záhadě přišly na kloub.

„Mařenko, mám nápad,“ řekl Jeníček večer tiše své sestře. „Půjdeme zítra do městského archívu a zkusíme vypátrat, jak to s tím „Stopařem“ vlastně doopravdy je,“ šeptal vzrušeně. „Určitě o něm najdeme nejakou zmínku,“ pravil už napůl spícím hlasem. Chytil ještě ruku své sestry a propadl se do hlubokého snu.

Ve snu se mu zdál příběh o chlapci, který žil v tomto městě. Bylo to již velmi dávno, Jeníček poznával jen některé staré části součastného města. Chlapec byl malý a slabý, ale měl silné a statečné srdce. Žil se svou matkou na kraji města v dřevěné chaloupce. Často měli hlad, trpěli zimou, ale přesto v jejich příbytku bydlela láska a vlídnost.

Matka se ale jednou roznemohla a zemřela právě v den, kdy byl chlapec na trhu prodat nasbírané lesní plody. Vracel se s penězi domů a těšil se, že bude mít maminka radost. Nesl i jídlo a teplé přikrývky. Ale maminku našel bez života. Srdce mu pukalo žalem nad tím, že se s ní nestihl naposledy rozloučit.

Rozhodl se ze svého žalu „vypsat“. Psal jí každý den o tom, co dělá, o čem přemýšlí, jak na ni myslí, a psaní ukládal do dřevěné krabičky s červeným srdcem na víku. Chtěl v den výročí jejího úmrtí krabičku přinést na hřbitov a uložit ji na matčina hrobu.

Ale nastala krutá zima, přišly další nemoce a jedna z nich chlapce sekla svou kosou. Vydechl naposledy za úsvitu, když sluneční paprsky vstoupily do jejich světnice. Naposledy ho pohladily, jako to dělávala jeho matka.

Chlapce pochovali vedle jeho matky a rodná chaloupka se pomalu rozpadala. Po čase by nikdo nepoznal, kde skutečně stála. Chlapec ale na onom světě nenašel klid. Každý den se zjevoval ve městě a hledal truhlu, aby ji mohl uložit vedle své matky. Pokud zrovna nasněžilo, byly jeho stopy ve sněhu zřetelné.

Jeníček otevřel oči. To byl tedy sen! Nemohl se vzpamatovat. Ta truhlička! Tu přeci viděl v místním muzeu. Na červené srdce na víku si dobře pamatoval.  I o místním hrobu dvou nebohých lidí na hřbitově věděl, nejedna pověst se k němu vázala.

Už mu bylo jasné, co musí udělat. Zkusí pomoci jedné nešťastné duši najít po její smrti klid a mír. Vzbudil Mařenku a všechno jí pověděl. Jejich kroky pak vedly přímo k muzeu. To ráno nasněžilo. Za stopami dětí bylo ve sněhu vidět stopy, které nikomu nepatřily.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *