Nerozluční

Lásku necítí jen lidé, ale i němé tváře. A o takové lásce sepsala příběh pro bobříka velkých citů slečna Bibi.

-*-

Byla to láska na první pohled – vlastně – na první štěknutí. Trávili spolu již nějaký čas na ulici a zkoumali, kde je možné se zadarmo najíst a kde je poženou koštětem či za nimi ještě přihodí nějakou nadávku či kámen.

Konečně – támhle – tam jsou lidé, a dokonce se na ně usmívají a nabízejí jim kousek jídla.

„Haf – pohni se,“ pobízela Jasmí svého kamaráda Arsího a postrkovala ho kupředu. Bylo to ještě nemotorné štěně, a ona neměla to srdce nechat ho na ulici samotného. Starost o něj jí snížila její obezřetnost, a tak ji síť padající na oba z výšky překvapila.

Do útulku je přivezli společně. Dostali kotce vedle sebe. Jasmí byla vystrašená, život náhle neměla ve svých tlapkách, ale ještě více se bála o štěně, které vedle ní přes dřevěnou přepážku vyděšeně kvílelo a naříkalo.

„Nebreč, poslouchej mě ...,“ snažila se ho utěšit svým hlasem.

Naříkání vedle ustalo a náhle cítila, že je strana teplejší. Oba se k sobě přitulili přes dřevěnou hradbu a ona začala vyprávět psí pohádky na dobrou noc. A tak to šlo den co den. Někdy se ozvalo i povídání z druhé strany. Postupně se štěněcí vyprávění stávalo dospělejší a dospělejší, ňafavý hlásek se měnil do temnějšího a hlubšího hlasu ... a ona cítila, že její srdce pádí čím dál rychleji, kdykoli se odvedle ozvalo zaškrabání a štěknutí.

Jednoho dne se však otevřely dveře jejího kotce a ona uviděla cizí lidskou tvář. Ta se na ni smála a v rukou jí nabízela pamlsek. Jasmí šla k člověku nedůvěřivě, ale lidská ruka ji pohladila a zvedla do výše.

„To je krásná fenka, že?“ pravil hlas, který patřil paní, která ji pravidelně krmila.

Cizí člověk přikývl, znovu se usmál a postavil Jasmí na zem.

„Vezmu ji k nám, bude se mít dobře. Ještě vyřídíme papíry a pojedeme.“

Po těch slovech se sehnul a připnul Jasmí obojek, ale ta seděla, oči vytřeštěné a hlavou házela směrem k vedlejšímu kotci. Bylo z těch míst slyšet zuřivé škrabání, které až zoufale trhalo za srdce.

„Co tam máš?“ ptal se člověk a šel se podívat.

A tam to uviděl – Arsí, kterému odcházela jeho láska, jak se marně snažil dostat na svobodu. Člověk jen zavrtěl hlavou a chtěl odejít, ale Jasmí seděla jako přibitá, náhle zvedla hlavu a zavyla tak zoufale, že člověku vypadlo vodítko z ruky. Jasmí se hned vrhla k vedlejšímu kotci a skrz mříže se snažila rozloučit. Ale co to, kde je její štěně-kamarád? Místo něj tam byl již dospělý pes její rasy, jorkširský teriér. Zoufale hrabala pod mřížemi, packami se snažila dostat ho ven. Utéci tak spolu, být zase volní!

„Vezmu si i toho druhého, je to zřejmě nerozlučná dvojka,“ uslyšela náhle nad sebou. Jakoby skrz mlhu uviděla i druhé dveře, jak se otevírají, a Arsí vyšel ven. Zprvu nevěřícně, ale pak s takovou důstojností, že na něm mohla oči nechat. Čumáček vedle čumáčku vyšli spolu ven plni naděje a optimismu. Jejich společný život právě začínal!