Vzpomínáš

Vzpomínáš

S bobříkem velkých citů gratulujeme slečně Rogerině k úspěšnému ulovení dalšího bobříka.

-*-

Odtrhli nás od sebe, jakoby jedno tělo rozdělili vedví. Postavili nás každého na opačnou stranu, oblékli nám barvy, které jdou proti sobě. K čemu je láska, ptám se? K čemu je láska, když svět ji chce zničit? Protože chce. Ne. Není to svět. Jsou to lidé. Svět, život nás dal dohromady, lidé nás rozdělují. Ale já budu bojovat. Ne tady na frontě, proti tvým, jako ty proti mým. Já budu bojovat za nás. A alespoň pohled na slunce, když bude ráno vycházet a k večeru se zas ztrácet, mi připomene tvé zlaté vlasy. Pamatuji, když jsme leželi přitulení k sobě a já vdechoval vůni těch vlasů. Ta vzpomínka mě tu drží při životě.
John

P. S. Vzpomínáš?

K čemu je láska? Je pro lidi, aby věděli, že nejsou sami. Vím, že tu jsi, ale když večer svlékám vojenskou uniformu a ulehám do plísní páchnoucí postele, na které teď sedím a píšu ti, připadám si sám a ztracený. Velitel mě ničí. Říká, že zítra vyrazíme na první tažení. Prý postavíme tábor. Nevím, co má v plánu. Nechat vás vyhladovět, zaútočit v noci? Jen doufám, že ani jeden z nás v tomhle boji nezemře. Napiš mi, jak se máš a jak to zvládáš.
Martin

 

Také se cítím sám. Ale vím, že mě miluješ a u srdce mě hřeje a hřát bude, dokud dýcháš.
Jo… Tady to není o nic snazší. Já jen doufám… Doufám, že se ti zítra vyhnu. Jako ses mi vyhýbal ty v tom našem minulém životě. Měsíc jsi mě obcházel a snažil ses nebýt tam, kde jsem byl já, ale nevycházelo ti to a já to nakonec zlomil.
Vzpomínáš?

*Když slunce vyšlo nad obzor, vojsko už bylo na cestě. Jak předpokládal plavovlasý voják, postavili tábor a ve velitelském stanu začali blíže probírat válečnou strategii. A se západem slunce vytáhli na nepřítele.*

Viděl jsem tě. Viděl jsem, jak zabíjíš mé druhy a zároveň nepřátele. A při každém výpadu jsem zadržoval dech, protože jsem se bál o tvůj život. Vedl sis skvěle. Nejspíš jsi mě neviděl, ale já tě ani na vteřinu nespustil z očí a přesto jsem musel dělat, že tě nevidím.

Neviděl – ale když vím, že ses díval, cítím se šťastný. Nenávidím to, lásko. Nenávidím, že jsme nuceni stát proti sobě. Bože, dej ať to oba přežijeme až do konce. Je mi úplně jedno, která strana vyhraje. Jen ať je to už zítra a ať mohu být s tebou. Ať si zase můžem zajít do kavárny a držet se za ruce.
Vzpomínáš na ty dny?

*Válka neskončila zítra. Neskončila ani za týden, ale den po tomto dopisu se dál bojovalo a stalo se, co se muselo stát dříve nebo později. Stanuli proti sobě.*

K čemu je láska, ptal ses mě. A já se na to dnes ptal sám sebe, když jsme na bojišti stali tváří v tvář a dívali se jeden druhému do očí. Zamrzls v pohybu stejně jako já, když jsi mě poznal.
K čemu je láska? Díval jsem se ti do tváře a srdce se mi trhalo, když mi došlo to, co tobě ve chvíli, kdy se ti oči zalily slzami. Že jeden z nás musí zabít toho druhého, že jiná možnost není. Ani jeden z nás nebyl schopen pozvednout zbraň. Až se na nás ostatní začali dívat. Nikdo nevystřelil. Čekali, co uděláme. Všechny jsme překvapili.
K čemu je láska? K čemu je láska, když stojíme proti sobě? Co znamená milovat? Zemřít, aby druhý mohl žít? Co je to za krutou hru osudu?
Přikývnuls. Nedokázals mě zabít. Věděls, že pokud já nezabiji tebe, někdo to udělá za mne, protože jsi ztratil sílu bojovat. Vzal jsi moji ručnici a sám mi ji nastavil do rukou. Usmál ses a zašeptals „miluji tě“, což jsou slova, která já nikdy říct neuměl. Stisknuls mi sám prst na spoušti a já tě na bojišti chytil do náruče, když ses zhroutil k zemi. Brečel jsem a neustále šeptal slova, o kterých jsem netušil, že je dokážu vyslovit, jenže už jsi je neslyšel. Ještě teď, když píšu tento poslední dopis, mám na rukou tvoji krev.
Vzpomínám, Johne. Vzpomínám.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *