Navěky

Navěky

Pojďte se slečnou Newikou a bobříkem velkých citů pochopit význam slova Navěky.

-*-

Náš příběh začal před stovkami let, nejspíše tedy ještě dříve, před samými věky, na které lidstvo pamatuje. Stáli jsme před sebou pod střechou nejsvatějšího z chrámů města Atlantis a jeden druhému přísahali věrnost až navěky.
„Budu tě ctít, budu tě chránit, nedovolím, aby ti byl zkřiven vlas…“ poslouchala jsem z jeho úst.
„Budu tě ctít, budu ti družkou, nedovolím, abys kdy něco postrádal…“ odříkala jsem zase já a zvedla pohled.

Drželi jsme se za ruce a viděli se poprvé v životě. Nejmocnější knězi a mágové zatím pečetili náš svazek tak, aby setrval opravdu navěky. Spojení světla a temnoty bylo tehdy nutné, aby ukončilo válku. Prohlížela jsem si jeho zářivou tvář, milý úsměv, topila se v jeho modrých očích. On si mne prohlížel s údivem a respektem. Musela jsem v té bílé zdobné róbě působit nepatřičně. Jeho, nového nejvyššího paladina světla, nikdo nenutil navléci se do černé. Přemýšlela jsem, nakolik byla svatba jeho obětí budoucímu osudu, nakolik se snažil vyplnit přání zesnulého mistra. Já sama sem byla jako poslední z nejmocnějších temných bytostí vyslána, abych zaručila zánik mramorového města vprostřed moří. Vše šlo podle plánu až do začátku zaříkávání těch podivínů ve zdobených rouchách.

Jeden z nich k nám teď přistoupil a omotal nám semknuté ruce mašlí.
„Kéž je váš svazek věčný. Kéž je váš svazek…“ další přání již nedořekl.
Zdobený strop svatostánku začal praskat a obrovské kvádry se začaly hroutit, jak jim přitažlivost země přikazovala. Když dopadly první, zem pod nimi praskala a odhalila tepající žíly planety. Vroucí krev z rozpuštěných kamenů se valila vzhůru a jedna z jisker zapálila můj bělostný šat. Rozesmála jsem se, a zatímco na mne visely popelavé cáry, objevily se mé rohy a má křídla. Výrazy ochromené hrůzou mne žel nebavily dlouho. Ozval se podivný hukot, šum, hluk padajících zdí města. Pak voda rozbouřeného moře uhasila lávu a konečně rozrazila poslední ze sloupů, které držely chrám pohromadě.

„Věčné…“ zopakovala jsem jako v transu. Proč nezačal… šťastným?! Proč nezačal čímkoliv jiným?! Myšlenky ve mně vřely. Zuřila jsem. Pořád jsme se ještě drželi za ruce. Máchla jsem křídly a táhla ho výš a výš. Nevěřil tomu, co se stalo jeho milovanému městu. Nevěřil, jaká stvůra se vyklubala ze mne. A stejně jako já nevěřil té lsti, kterou nyní již mrtví mudrci nastražili. Byli jsme spolu svázáni navěky. Jeden byl veden k tomu chránit druhého, od nyní až navěky. Kvůli tomu spojení nebylo možno činit jinak.

Vlekla jsem ho vzduchem mezi bouřkovými mračny. Myšlenky na to mrštit s posledním světlem, které ukrýval ve svém nitru, do rozbouřených temných vod, se ozývaly, ale nemohla jsem. Nešlo to. Letěla jsem nocí a až za svítání jsem dokázala přistát na skalnatém břehu, který ozařovaly paprsky slunce. Položila jsem ho do písku a usadila se vedle něj.

Z našich úst v jediný moment vypadla stejná otázka. „Ty jsi o tom věděl?“ „Ty jsi o tom věděla?“

Přikývla jsem. On si povzdechl a bezelstně zavrtěl hlavou.
„Co čekat… od mocných, že? Netušil jsem, že nás svážou navěky. Omlouvám se ti za to…“
Objal mne kolem ramen. A v tom objetí bylo všechno. Hřejivý pocit odkudsi z nitra mne omámil.
„Omlouvám se ti. Zůstali jsme nejspíše… sami dva?“ přivinula jsem se k němu.
Naše ruce se propletly a naše rty se na krátký okamžik spojily.

Do té chvíle zasáhl osud, spokojen s tím, jak se to všechno seběhlo. Jak jsme, poslední živé bytosti strnulé v objetí, netušili o ničem kolem nás, začali jsme se měnit. Jemu zhrubly rysy, mé rohy a křídla se rozsypaly na popel. On přestal slepě věřit světlu a já jej začala milovat. Seděli jsme vedle sebe mezi kameny a byli jsme jeden jako druhý. Když jsme se konečně pustili a zahleděli se do vln pozlacených prvními paprsky, neubránili jsme se šťastnému smíchu. Jak byl ten nový svět nádherný…

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *