Voják

Voják

Pro svého dalšího bobříka se slečna Rogerina rozhodla pokračovat v příběhu Vzpomínáš

-*-

Unaveně jsem se podíval na monitor počítače. Šest hodin. Povzdechl jsem si. Ještě hodinu tu musím vydržet. Pak konečně zavřu, uklidím a půjdu domů. Zatočil jsem se na kolečkové židli, vzal si do ruky rozečtenou knihu a dal se do čtení.

Jmenuji se Martin O’Donoughe a v knihovně pracuji už dobrých deset let – co skončila válka. Odešel jsem z armády, nedokázal jsem už dál zabíjet – stalo se tam něco, co jsem nedokázal vzít, nedokázal se přes to dostat. Jsem gay – hrdě to přiznávám. Na bojišti jsem ale musel zabít svého přítele, protože jsme ve válce stáli proti sobě. Vždycky jsem myslel, že bránit ve válce svůj lid je ta nejvyšší pocta. Od toho dne ale nenávidím zabíjení, krev a smrt víc, než co jiného. Jakmile válka skončila, utekl jsem od zabíjení co nejdál. Do útulné potemnělé knihovny v malém městečku. Moc lidí sem nechodilo, takže jsem se zároveň mohl bezpečně uzavírat sám do sebe a přitom vydělávat peníze.

Čas ubíhal mučivě pomalu, a to i přesto, že jsem si krátil dlouhou chvíli dobrou knihou.

Zvon nade dveřmi se rozbimbal. Vzhlédl jsem. Dovnitř vešel mladý voják v uniformě. Protože jsem byl plný vzpomínek na Johna, srdce jsem měl rázem až v krku.

„Dobrý den,“ řekl mladík a podal mi členskou kartu.

Zatímco jsem jeho jméno zadával do počítače, sjel jsem pohledem k času.

„Za deset minut zavíráme. Stihnete to?“

„Rozhodně,“ usmál se. „Jdu docela najisto.“

Nelhal. Jeho knihu jsme nejspíš neměli, protože si matně uvědomuji, že jsem ho zahlédl vycházet ven. Ani nevím, zda se rozloučil. Lidé by měli být trochu vychovanější. Normálně bych na něj zavolal, ale dnes jsem byl tak unavený, že jsem to nechal být.

Protože byl voják můj poslední zákazník, zamknul jsem dveře – to aby mi sem nikdo nevlezl, až budu uklízet – a pak šel do úklidové místnosti. Musím vytřít, vynést koše, vrátit vrácené knihy do regálů, vytahat všechny do stejné roviny, ať to nějak vypadá, a pak teprve můžu jít domů. Při pomyšlení, kolik toho ještě musím udělat, mi bylo mdlo.

Když jsem o chvíli později vytahoval mop s těžkým kýblem plným vody z úklidovky, zaslechl jsem z uliček nějaké bouchnutí. Pravděpodobně spadla nějaká kniha. Pak jsem se ale zarazil. Sama od sebe by kniha z regálu přeci nevypadla!

Když jsem ale došel do příslušné uličky – která nabízela knihy o historii – skutečně na zemi ležela. Došel jsem k ní a zvedl ji. Srdce se mi rozbušilo. Paměti druhé světové války. Nenáviděl jsem z pochopitelných důvodů válečné období, a ten voják před zavíračkou tomu také nepomohl. Opatrně jsem knihu zasunul do police.

Najednou jsem ztuhnul uprostřed pohybu. Přísahal bych, že jsem zaslechl kroky.

„Haló?“ zavolal jsem. „Je zavřeno! Myslel jsem, že tu už nikdo není!“

Žádná odpověď, ale kroky jsem slyšel dál. Někdo určitě procházel uličkami. Srdce mi bušilo tak, že jsem měl pocit, že mi roztrhne prsa. Na čele mi vyskočil ledový pot.

„Haló!“ zavolal jsem znovu, ale hlas mě zradil. Zněl jsem, jakoby mě někdo dusil.

Možná ten člověk neslyší, pomyslel jsem si. I když jsem se bál, bylo nutné dotyčného najít a vyvést ven. Vydal jsem se pomalu a roztřeseně po zvuku kroků.

Ozvaly se najednou hned za mými zády, ale když jsem se otočil, nikdo tam nebyl. Znovu to bouchnutí. Vrátil jsem se do uličky o historii. Stejná kniha opět ležela na zemi.

Rychlé kroky přeběhly několika uličkami. Teď jsem měl pocit, že slyším i nějaké sténání.

„Haló! Kdo je tu, potřebujete pomoct?“

Žárovka v lustru zajiskřila, praskla a já se ocitl ve tmě. Skvělé. To mi ještě scházelo. Ještě, že jsem kuřák. Začal jsem v kapse džín hledat zapalovač.

Martine.“ Vykřikl jsem. Byl jsem si jistý, že jsem slyšel tichý hlas, který říkal mé jméno.

Konečně jsem rozžehl zapalovač. S tímto malým světlem jsem došel ke knize, zvedl ji a znovu uklidil. Poté jsem prošel všechny uličky, abych našel toho chudáka. Ale nikdo tu nebyl.

„Martine.“ Ještě, než tichý hlas dozněl, slyšel jsem, že kniha spadla znovu. Věděl jsem, jaká. Mohl jsem se do uličky vrátit úplně najisto.

„Není to vtipné!“ zakřičel jsem jako smyslů zbavený. „Ukaž se!“ Rozběhl jsem se do uličky téměř poslepu. O jeden regál jsem se málem přerazil.

Není to vtipné.“ Jak jsem se opíral o regál čelem, protože jsem do něj vrazil, ucítil jsem na krku studený dech a ten hlas mi šeptal přímo do ucha.

Uvědomil jsem si, že brečím.

„Prosím,“ zašeptal jsem v slzách. „Kdo jsi?“

Nějaká podivná síla mě přiměla pomalu se ohlédnout.

Snad jsi nezapomněl?“ Stál za mnou. Muž ve vojenské uniformě. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se spletl. Že voják neodešel, že snad zná mě a moji minulost a tropí mi kruté žerty. Ale pak jsem mu pohlédl do tváře. Do tváře bílé a průsvitné jako papír. Vykřikl jsem a ruku si přitiskl k ústům.

„Nikdy jsi mi neodpověděl.“ Obešel jsem poslepu regál a couval, u toho jsem vrtěl hlavou.

„Jsi mrtvý,“ hlesl jsem, ale sám tomu nevěřil.

John se zvláštně usmál a následoval mě.

„Vzpomínáš?“ ptal se.

„Já… Já…“

„Vzpomínáš?“ opakoval.

„Samozřejmě, že si vzpomínám! Vzpomínám si na každou z těch chvil, co jsi zmiňoval v dopisech!“

„Vzpomínáš?“ zeptal se znovu a já si pomyslel, že mě možná neslyší. Že tu jen je. Najednou byl u mě, přirazil mě ke zdi a zakřičel na mě – a já si uvědomil, že mě slyší. Nejen to – vyžadoval odpověď na otázku, kterou jsem nepochopil.

„Vzpomínáš na den, kdys mě zabil?!“

Odpovědět jsem mu však nemohl. Pohltila mě milosrdná tma.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.