Chvěla se a bojovala o každý krok. Věděla, že ještě nesmí využít vnitřní sílu, musí ji šetřit. Bojující ji nechávali bez povšimnutí. Byla to přece jen poslední agónie dobíjené zvěře, tak proč se starat o jednu blechu navíc?
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí.