Vzpomínka na mě XIII.

Našla jsem ho na konci cesty v parku, kde se krčil za hromadou odpadků. Jeho volání mě k němu dovedlo bezpečně jako maják. Běžela jsem za ním celou cestu. Ale když mě uviděl, začal na mě šíleně mávat, abych zůstala stát.

„Nehýbej se!“

„Petře?“ naznačila jsem němě.

Přiložil si prst ke rtům a naznačil mi, abych nemluvila, a začal se plazit ke zdi, která oddělovala zadní část hřbitova od aleje. Bez problému ji přelezl a já se vydala za ním.

„Petře!“ vykřikla jsem.

Zastavil se. Došla jsem k němu, vzala ho za ruku a posadili jsme se na obrubník. Nechtěla jsem, aby mi toho příliš vysvětloval. Už jsem poznala Stíny i noční můry.
Chtěla jsem mluvit o své nehodě a o tom, co jsem při svém pátrání postupně odhalovala

„Myslím, že mě nikdo z nich nezabil. Možná mají všichni pravdu. Možná jsem vyskočila.“

„Alex, to je absurdní.“

Než jsem vyběhla z Joina pokoje, zadržovala jsem všemožně slzy. Teď se mi vyřinuly z očí jako studený déšť. „Není. Řekl jsi, že jsi tam nebyl, když jsem zemřela. Nevíš, co jsem udělala. Já nevím, co jsem udělala! Byla jsem rozrušená! Vyběhla jsem na balkón. Vše, co si pamatuju, bylo, že jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych mohla letět přes oceán a navždy zmizet.“ Přikývla jsem si. „Musela jsem vyskočit.“

„To není možné.“

Sklonila jsem hlavu. Kolem mé nohy se procházel pavouk. Chtěla jsem ho zabít. Jindy bych to udělala. Rozhodla jsem se, že ho nechám naživu. Že by smrt změnila moje myšlení?

„Je to víc než možné,“ zamumlala jsem. „Je to pravděpodobné.“

„Garret si to nemyslí.“

Vstala jsem. „Garret pouze dělá svou práci. Měla jsem o něm špatné mínění, ale je to dobrý detektiv. A když není schopný najít mého vraha, je to jenom proto, že žádný neexistuje!“

„Ty jsi nevyskočila, Alex.“

„Stále se držíš svého přesvědčení. Jak to můžeš vědět?“

Znovu se na mě tak zvláštně podíval jako před chvílí. Ale tentokrát přes jeho rty přeběhl nepatrný úsměv. Nepochopila jsem to, stejně jako jeho další poznámku. „Byl jsem rád, že jsme spolu pracovali v biologické laboratoři.“

„Nebyl bys býval rád, kdybys věděl, že tvoje partnerka je blázen.“ Otočila jsem se. „Musím jít.“

Rychle se postavil. „Kam jdeš?“

„Podívat se, kdo mi o mně může něco říct.“

„Tvůj Stín?“ Zezadu mě chytil za ramena. „Ne, Alex, ty nevíš, co se stane.“

Nebránila jsem se. Otočila jsem se k němu čelem. Překvapilo ho to, ale hned mě objal. Držela jsem ho blízko svého srdce. Cítila jsem se vítězně a byla jsem šťastná. Chvíli jsme stáli uprostřed tiché ulice a já jsem si připomněla týden před školním plesem ve druhém ročníku, kdy jsem na školní chodbě do Petra úspěšně vrážela při každé příležitosti. Snažila jsem se mu vnuknout myšlenku, že by mě měl vyzvat k tanci. Neudělal to. Nepožádal o tanec nikoho. Ten večer jsem zůstala doma a četla si knihu. On se nepochybně projížděl na své motorce.

Uvědomila jsem si, že mě rozrušilo místo, kde jsme stáli.

„Zemřel jsi právě tady, že?“ zeptala jsem se.

„Ano.“ Sevřel mě pevněji a položil si bradu na má záda. „Byla to moje chyba.“

Uvolnila jsem se z jeho sevření. „Vím, že to byla moje chyba.“

„Nebyla,“ řekl s jemnou námitkou v hlase.

„Uvidíme.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. Vyplašilo mě to, ale měla jsem radost, že jsem to udělala. „Doufám, že nemám špatný dech.“

„Nikdy jsi neměla špatný dech.“

„Jak to můžeš vědět?“ Políbila jsem ho rychle na rty. „Nikdy jsi k tomu neměl příležitost.“ Ustoupila jsem. „Nashledanou, Petře. Nesnaž se jít za mnou.“

Rychle jsem odešla cestou k Janeině domu. Nechal mě jít. Měla jsem pocit, že pospíchám vstříc své smrti. Ironie.

Vchodové dveře do komplexu bytů, kde bydlela Jane, byly zamčené. Nečekala jsem, až se někdo objeví a otevře mi. Přes cihlovou zeď, táhnoucí se kolem obytných budov, přerůstal strom. Protože jsem uměla dobře šplhat, byla jsem uvnitř dřív než kočka.

Skvrna od krve z mé hlavy na chodníku pod balkónem byla vydrhnutá. Podívala jsem se nahoru. Ale jak se dostanu na balkón? Přešlápla jsem a rukou si prohrábla vlasy.

Cítila jsem se vyčerpaná.

Vchod byl uzamčený a neměla jsem příslušnou identifikační kartu, na kterou bych se dostala dovnitř. Vzpomněla jsem si, že byt Janeiných rodičů je hned pod střechou a z té není na podlahu balkónu příliš vysoko. Přeběhla jsem ke zdi domu a na střechu se dostala po okapové rouře. Střecha byla pokrytá vepřovicovými taškami. Jak jsem procházela nad spícím městem, všimla jsem si po své pravé ruce, směrem od východu, náznaku barvy na obloze. Bylo to, jako by padal oranžový prach a pokrýval střešní tašky. Trochu mě to zneklidňovalo. Na přesný důvod znepokojení jsem však nepřišla.

Sklon střechy byl mírný, strach z pádu jsem neměla. Byla jsem přece mrtvá.

Překvapilo mě, jak snadno jsem se dostala ze střechy na dřevěné zábradlí, oddělující konec balkónu od volného prostoru.

Skleněné dveře vedoucí do Janeina pokoje i dveře do kuchyně byly zamčené. Nevěděla jsem, co dělat. Dospěla jsem k cíli cesty a vlastně jsem nikam nedošla. Přecházela jsem po balkóně sem tam. Zář na východě se zbarvila do žlutého tónu. O půl hodiny později jsem se rozhodla odejít. Ale ne stejnou cestou. Najednou jsem necítila žádný strach. Vylezla jsem na zábradlí a skočila.

Nespadla jsem. Alespoň ne okamžitě. To bylo až na konec. Vycházelo slunce.

Svět se rozplýval a dítě plakalo.

Má pokožka se chvěla strašlivým chladem. Mé oči mrkaly v ostrém bílém světle. Byla jsem vyrvaná z teplého domu a vůbec se mi to nelíbilo. Velké umouněné ruce mě vytáhly na vzduch. Hrubou látkou mi dřely obličej. Není divu, že jsem plakala.

Ale pak jsem byla položená vedle něžné tváře. Dotýkal se mě jemný chuchvalec vlasů. Do ucha mi zněla sladká slova. Všimla jsem si, že mi říkají, že je to můj domov. Rozhodla jsem se, že tu možná nějakou chvíli zůstanu. Vedle byla moje matka.

Šla jsem šťastná spát.

Později, když jsem se probudila, byla moje matka pryč. Ale to bylo v pořádku. Otevřela jsem oči a dívala se kolem sebe. Nadechla jsem se. Měla jsem taky nos a to bylo dobře.
Těšila jsem se, až budu znovu se svou matkou.

Usnula jsem.

Probudila jsem se v rukou obrovské bílé osoby. Mému nosu se ta osoba nelíbila. Její vůně se nedala vdechovat. Osoba mě položila do obrovské bílé krabice, podobné té, ve které jsem už byla. Ale poznala jsem, že to není stejná krabice, vypadala jinak a kromě toho v ní byly další děti. Věděla jsem, že to bylo mimino, protože vypadalo jako já a já jsem byla mimino.

Dítě plakalo. Obrovská osoba mu připevnila pásek jako před chvílí mně. Ze sympatií k dítěti jsem začala taky plakat. Uplakala jsem se k spánku.

Když jsem se probudila, jiná obrovská osoba mě podávala mé matce. Tahle voněla hezky. Věděla jsem, kde jsem, protože mi to obrovská osoba řekla. Rozuměla jsem řeči.

No a pak se stala ta hrozná věc. Obrovská osoba mě podala další obrovské osobě a řekla mi, že je to moje matka. Ale ta obrovská osoba nevypadala jako moje matka. Neměla její jemné vlasy. Vůbec nevypadala jako ona! Co se stalo s tou velkou bílou osobou? Udělala chybu! Kde je moje matka?

Začala jsem plakat. Plakala jsem a plakala a obrovská osoba nevěděla, jak mě má utišit.
Vyrůstala jsem u lidí, kteří se nazývali mou matkou, mým otce. Ale já věděla, že to nejsou mí rodiče. U nich jsem se seznámila s chlapcem, který se jmenoval David. A zamilovala se do něho. Lpěla jsem na něm. I on mě miloval. Byl tak hodný. Nechtěla jsem se o něj s nikým dělit. Byla jsem nešťastná, když to bylo nutné. Někdy mě to zlobilo.

Dívala jsem se a poslouchala. Snažila jsem se seznámit se svou skutečnou matkou a Davidovou skutečnou sestrou. Ale byla příliš stará a neslyšela, co říkám.

To jsem byla já, kdo viděl Alex Cooperovou, jak stojí v posledních minutách života na tmavém balkóně a dívá se na oceán. Ale už jsem neviděla, kdo ji strčil z balkónu. Viděla jsem jejíma očima a věděla jsem jenom to, co věděla ona. Ale věděla jsem jistě, že by nikdy dobrovolně neskončila svůj život.

Alex Cooperová – znala jsem její velikost.