Vzpomínka na mě – II.

Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Jimmymu. Jeho Audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protože jsem o dost menší než ona, vešla jsem se dozadu pohodlně.

Amanda ožila, jen co jsme vyjeli na silnici.

Většinou jenom přikyvovala a mdle se usmívala. Teď s sebou pořád mlela. Možná za to mohl ten kousek dortu, který pojídala.

„Díky za pozvání na večírek,“ zamumlala před dalším kousnutím. „Celý den jsem zavřená doma s malováním.“

„Jsem ráda, že jdeš,“ zareagovala jsem.

„Ty jsi umělkyně?“ zeptal se Jimmy. „Co maluješ?“

„Koupelnu,“ vykoktala.

„Skutečně?“ Kdyby mu byla Amanda řekla, že myla toalety, byl by stejně ohromený. On sám ve svém dosavadním životě neudělal na zdi malířskou štětkou ani čárku. Jeho rodiče byli skoro tak dobře situovaní jako moji, a na takové práce si najímali řemeslníky. Stejně tak to dělali rodiče všech mých spolužáků. Amanda byla takový náš symbol chudoby. Někdy jsem si z ní kvůli tomu dělala legraci.

„Jakou barvou?“ pokračoval Jimmy ve vyptávání.

„Bílou.“

„Bílá je taková nudná,“ vmísila jsem se do rozhovoru. „Proč bílou?“

„Mně se to zdá všechno stejné,“ zamumlala Amanda.

„Ty musíš být barvoslepá,“ zkonstatovala jsem. „Jseš na tom jak David. Ten mě taky neustále přesvědčuje, že mám hnědé oči.“

„A jaké je máš?“

„Tak si je prohlédni,“ řekla jsem lehce popuzeným tónem. „Hm? Tak jakou mají barvu?“ Amanda se otočila přes rameno.

„Je už moc velká tma,“ řekla váhavě. „Jsou zelené?“

„Umí,“ pochválila jsem ji. „Necháme tě žít.“ Jimmy zatočil za roh stejnou rychlostí, jakou se řítil po rovině.

„Jimmy, zpomal. Jedeme jenom na večírek,“ utrousila jsem.

„Nechci přijet pozdě,“ vysvětloval. „Doufám, že Jo bude připravená.“

„Bude připravená,“ ozvala jsem se zezadu. „Jo je vždycky připravená.“ Jo nebyla připravená. Požádala jsem Jimmyho, aby počkal, a šla jsem zazvonit ke dveřím.

Z domácího telefonu se ozvala její matka. Pro pořádek musím uvést, že Amandina a Joina matka byly sestry, což tedy ovšem znamená, že Jo a Amanda byly sestřenice. Nejspíš jsem se o tom nezmínila už dřív proto, že Amanda a Jo jsou naprosto rozdílné, jak povahově, tak fyzicky a já prostě zapomínám, že jsou příbuzné. Jejich matky si byly podobné ještě míň. Jediná věc, která je spojovala, bylo to, že žily osamoceně. Paní Parishová by za mě dala ruku do ohně, kdybych potřebovala. Paní Foultonová by ani neohnula zápěstí, kdybych se potřebovala podívat, kolik je hodin. Nechovala se vůči mně nepřátelsky… spíše zaneprázdněně. To byla její omluva vůči všemu živému – měla neustále spoustu práce. Byla zaměstnaná v nemocnici jako vrchní sestra.

Ke své sestře se paní Foultonová stavěla nepřátelsky. Nenáviděla ji. Jo mi prozradila, že její matka dává paní Parishové za vinu rozpad svého manželství.

„Alex, Jo je ve svém pokoji,“ oznámila mi paní Foultonová, když otevřela dveře. Poděkovala jsem a vstoupila dovnitř.

„Máte po práci?“ zeptala jsem se.

„Jsem v práci. Teď mám přestávku,“ vysvětlila mi a sáhla po klíčích od vozu. „Řekni Jo, že nechci, aby si na oslavu k Jane brala spiritistickou tabulku,“ požádala mě.

„Ani si nemyslím, že by se to tam hodilo.“ Zastavila se u zrcadla v předsíni a vydolovala z kabelky rtěnku.

„Jak vypadám?“ otázala se, když si nabarvila rty.

„Jako zdravotní sestra,“ odpověděla jsem upřímně. Šlehla po mně nebezpečným úsměvem.

„Jsi horší než Jo. Kdo na vás čeká venku? Jimmy?“

„Hmm. A Amanda.“ Paní Foultonová se rozzářila. Amanda byla jediná osoba, kromě těch umírajících na nemocničním lůžku, se kterou byla ochotná ztratit chvilku. Hodila rtěnku zpět do kabelky.

„Půjdu ji pozdravit. Čau!“ Rozloučila jsem se s ní a šla za Jo.

Už jsem se zmínila, že Jo byla posedlá okultismem? Zajímala se o vše, co s tím souviselo. Dokonce na mně jednou vyzkoušela pokus přenosu na dálku. Byla jsem nemocná a ona mi zavolala, aby mě upozornila, že do mého těla vysílá vitamín C. Prý mi pomůže stejně jako ten hmotný. Nemohu říci, že bych cítila nějakou změnu k lepšímu. Docela by mě zajímalo, jestli ona tomu věřila. Když jsem žila, nikdy jsem se o tyto věci nestarala. Vzhledem k mému současnému stavu se domnívám, že nedokážu toto téma objektivně posoudit.

„Jimmy má zapnutý motor,“ oznámila jsem ve dveřích místo pozdravu. „Tak dělej.“ Kamarádi ze školy, kteří znali Join zájem o nadpřirozeno, byli často zklamáni, když navštívili její dům a místo nepořádku vlastního lidem žijícím v těchto sférách, našli perfektně uklizený pokoj. Obvykle tam vládl menší chaos než ve zbytku domu. Jediné věci, které naznačovaly jejího koníčka, byly krabice s kadidlem a držák na kadidlo, uložené na šatní skříni.

Vzhledem vypadala Jo také docela normálně. Kdybych nás měla k sobě přirovnat, narozdíl ode mě byla blonďatá. Obě jsme měly stejně útlou postavu, stejná ústa, smějící se stejným vtipům. Zatímco já jsem měla jasně zelené oči, její byli jako lískové oříšky. Měla velkou zálibu v oblékání. Dost často jsem si od ní půjčovala různé šaty.

Žlutá blůza a zelené kalhoty, které jsem si vzala na večírek k Jane, patřily také jí.

„Řekni mu, že budu v minutě,“ podotkla Jo. Učesala se a pospíchala ke skříni.

„Než dojdu k autu, bude mi to trvat víc než minutu,“ popíchla jsem jí a sedla si na tvrdou postel. Jo také trénovala jógu, proto měla v posteli tvrdou matraci. „Brrr, na tom bych se nevyspala. Pospěš si, Jimmy nemá moc dobrou náladu,“ dodala jsem. Jo vystrčila hlavu ze šatníku a zasmála se.

„Necítí se Nádiva teď vedle tebe trapně, když jste se přinutili ke společnému zvířecímu aktu?“

„Neřekla jsem, že jsme měli styk.“ Jo zásadně Jimmyho nazývala „Nádivou“. Je to zajímavé, byla jsem jedna z mála lidí, pro které nevymyslela přezdívku, a byla jsem také její nejlepší přítelkyně.

„Ano,“ pokračovala Jo. „Řekla jsi, že tě svlékl, ty jsi svlékla jeho, a pak jste dělali věci, které jsou pro muže a ženu přirozené.“

„Přestaň,“ požádala jsem ji. „Během několika minut musíme odjet na ten večírek proboha.“ Zarazila jsem se. „Co je tamto? Další magnet?“

„Hmm, jo.“

„Co se stalo s tím posledním?“ vzala jsem do ruky hromádku popsaných papírů, ležících na posteli.

„Ještě ho mám, ale tenhle je silnější.“ Vtěsnala ho do kapsy černých kalhot. Jako správná čarodějka milovala Jo černé oblečení. „Můžeme se s ním bavit na večírku.“ Ukázala na papíry v mé ruce. „Víš, co to je?“

„Co?“

„Krátká povídka od Petera Nicholse – Jeffova bratra.“ Před pár lety, když jsem byla ve druhém ročníku, jsem s tímhle klukem, který byl v té době v poslední třídě, chodila do hodin biologie. Získal si mě jako nikdo jiný. Vyprávěl mi zcela absurdní historky o nadpřirozených věcech, které se mu staly. Například mi jednou líčil, jak vzal do auta stopaře, starého muže s úplně bílými vousy, a jak ten muž mu začal vyprávět Petrovy příhody z minulé doby. Dřív než stařec vystoupil, řekl Petrovi, co ho čeká v budoucnosti. Vzpomínám si, jak se Petr usmál a potřásl hlavou, když jsem se ho ptala, co mu ten muž předpověděl. Neodpověděl…

Musím zdůraznit, že se Petr o okultismus nezajímal. Nevím, proč mi tu historku vyprávěl. Zanedlouho potom zemřel při jakési autonehodě. Strašně mi chyběl. Vždycky jsem měla pocit, že ho znám odjakživa.

Když Jo vyslovila jeho jména, bezděčně jsem ty papíry upustila.

„Peter,“ zašeptala jsem. „Kde jsi k tomu přišla?“

„Dal mi to Jeff.“ Jo sebrala listy a srovnala je do úhledné hromádky. „Dal mi celou hromadu Peterových povídek. Chtěl, aby mu pomohla některou z nich připravit k publikování.“

„Peter nebyl žádný spisovatel. Pořád hrál baseball. Kdy měl čas psát? Nikdy mi nic neukázal.“

„Nikomu nic neukázal. Před pár měsíci našel Jeff na dně Peterovy skříně pár povídek. Přečti si třeba tuhle,“ vytáhla ze štosu pár popsaných listů. Nevím, proč mě ta novinka tak rozrušila. Joinu nabídku jsem odmítla.

„Proč to čteš?“ zeptala jsem se rozhořčeně.

„Protože chci,“ odpověděla mi klidným tónem. „Byl to moc dobrý spisovatel. Měl pozoruhodné myšlenky. Ale zřídkakdy něco dokončil. To je jedna z věcí, o kterou mě Jeff požádal. Vytvořit pro Peterovy práce nějaký závěr.“ Celá ta věc mě zneklidnila, ale nemohla jsem přijít na to, proč. Mohlo to být proto, že zmínka o jeho jménu přivolala bolestivou vzpomínku?

Jo se mi znovu pokusila vnutit jednu z jeho povídek. Odhodlala jsem se, vzala jsem papír do ruky a letmo přečetla název: Annina odpověď.

„O čem to je?“ zeptala jsem se neochotně.

„Je to o dívce, stejně staré jako my, která si koupí video a zjistí, že si může všechny zítřejší televizní zprávy přehrát už dnes. Odhalí všechna neštěstí, která se stanou, a pak se tomu pokusí zabránit.“

„Jak to skončí?“

„Nedopsal to.“

„Ale co se nakonec s tou dívkou stalo?“ dotírala jsem. Moje druhé jméno je rovněž Anna, pomyslela jsem si. Přece nenapsal tu povídku o mně. To abych se bála koupit si nové video.

„Přehrála si nový příběh, který byl o ní.“ Polkla jsem.

„Zemřela?“

„Páska se namotala v přístroji. Viděla proto jenom začátek, kde bylo uvedeno její jméno a její fotografie. Pak Peter skončil.“

„Skončil?“

„Uprostřed věty. Ale přečti si to. Je to dobré.“ Vrátila jsem jí papír se slovy:

„Počkám, až dopíšeš konec.“

Redakční úpravy provedla Janel Weil.