Vzpomínka na mě IX.

Neodešli jsme ze hřbitova přímo. Museli jsme se nejdříve rozhodnout, jak se pustíme do pátrání. Začala jsem se vyptávat Petra, jestli by uměl číst lidské myšlenky. Považoval to za výstřední otázku.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Tyto schopnosti mi jaksi chybí.“

„Jenom se ptám. Myslela jsem si, že by naše práce mohla být mnohem jednodušší, kdybys to uměl.“

„Neumím to.“

„Dobře. Tak co teď budeme dělat?“

„O kom z večírku si myslíš, že by byl schopen vraždy?“

„Nikdo.“

„Zkus se nad tím zamyslet, jsme teprve na začátku,“ snažil se mě Petr donutit k reálnější odpovědi.

„Ale jestli mám někoho vybrat, mohla by to být Amanda.“

„Proč? Vypadá jako hezká, jemná dívka.“

„Je až příliš jemná. Nevěřím jí od toho dne, kdy se rozešla s mým bratrem.“ Petr potlačil smích.

„Mám v tom hledat žárlivost?“

„Ne. No, možná. Ale zdá se mi, že ta holka něco tají.“

„Kdy jsi na to přišla?“ zeptal se.

„Myslela jsem si to pořád.“

„Ale pokud je to ona, pak tě před několika dny jenom zabila. Co by mohla předtím tajit?“

„Nevím,“ povzdychla jsem si.

„Mohli bychom si znovu prohlédnout plánek, kde měl Garret zachyceny všechny osoby v době, kdy jsi přepadla přes zábradlí.“

„Dobře.“ Náhle mě cosi zarazilo. „Jak to, že jsem tě v Janeině bytě neviděla, když tam Garret vyslýchal?“

„Snadno se schováme,“ odpověděl.

„I já?“

„I ty. Vždycky jsi byla taková.“ Na chvíli se zadumal. „Neměla být Amanda v koupelně, když jsi zemřela?“

„Jo,“ souhlasila jsem váhavě. „Když tvůj bratr přišel do Janeiny ložnice, stála jsem ještě na balkóně. Počkej! Co když vyšla z koupelny po Jeffově odchodu, shodila mě z balkónu a pak se vrátila do koupelny, než Jane vešla do ložnice?“

„Musela by to bývala všechno udělat hrozně rychle.“

„Ale je to možné,“ podotkla jsem.

„Je to nepravděpodobné. Jane vypověděla, že odešla z obývacího pokoje dřív jak za minutu po Jeffovi. Kromě toho, ty jsi mi neřekla ani jeden důvod, proč by tě Amanda chtěla zabít.“

„Podívejme se na Jimmyho. Amanda mi prozradila, že velice důvěrně žertoval s Jane. Měl důvod k tomu, aby mě zničil.“

„Chatrný důvod,“ poznamenal. „Jimmy se s tebou rozešel proto, že chtěl chodit s Jane. Nemusel tě zabíjet.“

„Ale já jsem Jimmyho pokořila.“

„Co jsi udělala?“ Zaváhala jsem.

„To je dlouhá historie.“ Napadla mě bláznivá myšlenka. „Petře?“

„Co?“

„Od té doby, co jsi zemřel, kolikrát jsi byl s námi, kamarády, víš s těmi, co jsou ještě naživu?“ Usmál se.

„Ty se ptáš, kdy jsem tě tajně sledoval, zatímco ses sprchovala?“ Zahanbeně jsem zčervenala.

„Ne.“

„Udělal jsem to jednou.“

„Co? To není pravda!“

„Jenom jednou!“ hihňal se.

„Kdy? Minulé léto? Byla jsem opálená?“

„To si nevzpomínám.“

„Ty si nevzpomínáš? Jak jsem vypadala?“

„Dobře.“

„Dobře? Co tím myslíš?“ Nepřestal se smát.

„Vypadala jsi skvěle.“ Udeřila jsem ho.

„To je pěkně hnusný.“

„Byl jsem zvědavý.“

„Proč sis vybral mě? Nebo jsi nakukoval za závěsy v celém městě? Vsadila bych se, že ano. A vsadím se, že to pořád děláš. A tady se pokoušíš mě přesvědčit, že jsi strážný anděl.“

„To je první věc, ve které s tebou souhlasím,“ přerušil mě.

„Předpokládám, že bych měla být polichocená?“

„Jo.“ Chvilku jsem nad tím uvažovala a rozhodla jsem se, že budu polichocená. Ovšem, pomyslela jsem si, v žádném případě mu to nedám na vědomí.

„Doufám, že jsi nebyl zklamaný,“ podotkla jsem.

„Byl to naprosto vrcholný, božský zážitek.“ Vykročil ke konci trávníku a vrátil se znovu k našemu případu. „Jimmy bude poslední osoba, kterou bychom označili za tvého vraha. Byl jeden z posledních, kdo odcházel z obývacího pokoje a nevešel na balkón, dokud tam byly Jo a Jane.“

„Mohl být na balkóně před Jo a pak se ztratit dovnitř.“

„Ale odešel z obývacího pokoje ve stejnou dobu jako Jo,“ upozornil mě Petr. „Neměl by čas tě zabít, než Jo vyšla na balkón. Také mohl být společně s Jane.“

„A co sama Jane? Jo uvedla, že Jane byla na balkóně před ní.“ Petr přikývl.

„Z tohoto časového pohledu by Jane musela připadat v úvahu jako podezřelá číslo jedna. Ale jaký by měla motiv? Že se dala dohromady s tvým klukem? To není dostatečný důvod pro vraždu.“

„Ale Jane si tu noc hrála na tajuplnou. Když na ni Jo použila magnet, vypadala roztržitě. Petře, kdy jsi přesně odešel z večírku?“

„Pár minut předtím, než jsi zemřela.“

„Co jsi viděl naposled? Viděl jsi seanci?“ Přestal kolem mě přecházet.

„Jakou seanci?“

„Když mě Jo zhypnotizovala,“ vysvětila jsem mu.

„Všiml jsem si něčeho takového.“

„Proč jsi najednou odešel?“

„Bylo pozdě.“

„Ale nemusel jsi jít spinkat, že?“

„Vůbec ne. Ale někdy si potřebuju odpočinout.“

„Proč jsi odešel?“ Pokrčil rameny. „Nevím, co se stalo s Jane. Ty to víš?“

„Jak bych to mohl vědět?“

„Nevím.“ Něco ho rozrušilo. Tušila jsem, co by to mohlo být.

„Petře? Co Jeff?“

„Ten tě nezabil.“

„Říká, že mě viděl na balkóně. Ale když Jane přišla do ložnice, uvedla, že jsem byla pryč.“

„Můj bratr to nebyl. Nedokázal by nikomu ublížit.“

„Nemá mě rád,“ trvala jsem na svém.

„Jak to můžeš říct?“

„Tak.“

„Neměl dost času na to, aby tě zabil, než se objevila Jane.

„To zase nezabere takovou spoustu času, hodit někoho dolů.“ Petr na to nereagoval. „Proč mě tvůj bratr nemá rád?“ pokračovala jsem.

„Alex, co vím, když jsem byl na živu, Jeff proti tobě nikdy nic neměl.“

„Dobrá, věřím ti.“

„A co Jo?“ zeptal se. Zasmála jsem se.

„Jo je moje nejlepší přítelkyně.“

„Věříš jí?“

„Co je to za otázku? Samozřejmě, že jí věřím. Rozhodně nebyla na balkóně dřív, než přišla Jane.“

„Jane si myslí, že tam Jo byla před ní“ upozornil mě Petr.

„Jane nevěděla o čem mluví.“

„Nemůžeš z toho Jo automaticky vyloučit.“

„Nemůžeš z toho automaticky vyloučit Jeffa“ vrátila jsem mu ťafku. Smrt zcela očividně nezlepšila mé ovládací schopností. Cítila jsem se zahanbeně. „Omlouvám se“ zamumlala jsem. Přikývl.

„Já se taky omlouvám. Není to zrovna příjemné takhle rozpitvávat přátele.“

„A tvou rodinu“ dodala jsem.

„Jo.“

„Uděláme si nějaký plán?“ zeptala jsem se.

„Kdo nám pomůže?“

„Bůh. Nemůžeš mu zavolat?“ Petr se usmál.

„Všimla sis, jak Garret namaloval plánek během tvého pobytu na balkóně?“

„Ty jsi ho viděl taky?“

„Díval jsem se ti přes rameno, když sis ho prohlížela. Víš, co znamenaly ty čáry?“

„Ne.“

„Garret předpokládal možnost, že někdo stál na balkóně za tebou na místě, které není vidět z Janeiny ložnice.“

„Amanda“ zašeptala jsem.

„Vypadá to, že mohla být za tebou, když byl Jeff v Janeině ložnici.“

„Musela to být ona!“ Petr potřásl hlavou.

„Na první pohled to tak vypadá, ale podívejme se na to zblízka. Jeff vypověděl, že skleněné dveře na balkón byly zavřené, když šel do ložnice. Garret zjistil, že když dveře zavřeš, současně je i zamkneš. Amanda tě nemohla v žádném případě strčit z balkónu a pak se vrátit dovnitř, pokud by neprošla kuchyní, kde ji mohli vidět Jimmy, Jane a Jo. Amanda musela být v koupelně. Jimmy si jí všimnul, když byla na balkóně a Jeff když se vracel do obývacího pokoje. Amanda tam byla.“

„Takže jsme zjistili, že to nemohl být Jimmy ani Amanda?“

„Nejspíš.“ Petr se otočil na slunce. „Co když ten někdo nebyl na večírku?“

„Ty myslíš, že by mě mohl zabít někdo z venku?“

„Ne. Možná jsme se upnuli na myšlenku jedné osoby. Proč by do toho nemohli být zapleteni dva lidé? Nebo tři? A pak si připravili pro Garret báchorky. A tak zmíněná fakta mohou být kompletně falešná.“ Otevřela jsem překvapením pusu.

„Co když to udělali všichni?“

„Pak jsme doopravdy v pořádné bryndě.“ Dohodli jsme se, že nejvhodnějším postupem by pro nás teď bylo sledovat pár následujících dní mé přátele. Jak řekl Petr, duch toho o moc víc stejně udělat nemůže. Stejně jsem byla tajně rozhodnuta prozkoumat nějakou možnou cestu, jak se zkontaktovat s životem.

Když jsme odcházeli ze hřbitova, Petr poznamenal, že je čas na mou první lekci ze spiritistické dopravy.

„Při tomto způsobu nepoužijeme auta“ řekl.

„A co použiješ?“ Zaťukal si na hlavu.

„Naše vědomí. Pojďme do parku, tam ti ukážu, jak se to dělá.“ Sice to neřekl, ale vypadalo to, že mě chce dostat z mé pohřební parcely. Celou dobu, kdy jsme debatovali, mé oči těkaly po kopečku čerstvě navršené hlíny. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mé tělo v zemi rozkládá. Přála jsem si, abych byla pohřbená žehem a popel byl rozprášen.

Park byl přes ulici naproti kostelu. Po chodníčcích tam jezdily na kolech dvě malé holčičky. Petr mě zavedl k lavičce pod tmavým stromem.

„Uděláme malý experiment,“ oznámil mi, když jsme se pohodlně usadili. „Nejdřív zavři oči.“ Provedla jsem. „Teď si představ sama sebe na dvoře školy. Mysli na to, že lavičky stojí u bufetu. Mysli na budovy, stromy a lidi, které známe a kteří chodí do školy. Pak si řekni…“

„Nikde není tak hezky jako doma“ zamumlala jsem a pochichtávala se, protože jsem si vzpomněla na postavu z mé oblíbené knihy. Zasmál se se mnou ale jenom na chvíli.

„Měj oči zavřené, Alex. Mysli si: chci tam být. Toužím po tom. Musíš to zkrátka chtít. Tiše a důrazně. Teď pokračuj. Dělej to asi minutu.“ Udělala jsem, jak žádal. Když se minuta chýlila ke konci, otevřela jsem oči.

„Zvládla jsem to?“

„Ještě jsi tady.“

„Očekává se, že mě to telepaticky přenese do školy?“

„Ano. A už jsi to udělala, vzpomínáš? Zavři oči a zkus to znovu. Ale nezkoušej to příliš tvrdě. Představ si školu a představ si, že tam seš. Máme spoustu času.“

„Rozhodně to dokážem.“ Trápila jsem se přibližně půl hodiny, ale nešlo to. „Nemůžu se soustředit“ postěžovala jsem si.

„To je důvod, proč to nejde.“

„Diky. Cítím Sílu, Luku.“ Usmál se.

„Hvězdné války. Dobře. Vzpomínáš si na Petra Pana?“ Potřásla jsem hlavou.

„Neumím létat.“ Poskočil.

„Nikdo neumí létat, když je na živu. Snad jenom jogíny v Indii létají z jednoho vrcholku kopce na druhý. Viděl jsem je. Ale je to mnohem snadnější, když nemáš fyzické tělo. Sleduj.“
Udělal mimořádný skok směrem nahoru, vysoko nad zemí zkřížil nohy v pozici lotosového květu a vznášel se přibližně tři metry nad mou hlavou.

„Kristus“ zašeptala jsem.

„Svatý Petr prosím. Vidíš, jak je to jednouché? Pojď nahoru.“

„Nemůžu. Neumím pozici lotosu.“

„Nezáleží na tom, jak překřížíš nohy. Všechno se to stane, když pochopíš, že to dokážeš a že nemáš strach z poranění. Leťme, Alex Poppinsová.“

„Můžu se poranit?“ lekla jsem se.

„To je nemožné. A teď vyskoč.“ Vyskočila jsem. Ne moc vysoko a rychle jsem přistála zpět. Zkusila jsem to znovu, pokoušela jsem si namluvit, že jsem lehká jako pírko. Nefungovalo to.

„Nemůžu se tě držet jako Lois Laneová v Supermanovi?“ zeptala jsem se zoufale.

„Ne, tvůj způsob myšlení by mě mohl stáhnout.“

„Proč se to mám učit dělat?“

„Ty se to neučíš dělat. Musíš se odnaučit pochybovat, že to nedokážeš. Zkus to znovu a nenamáhej se při tom.“

„To je těžké, zkoušet to bez námahy.“ Nakonec Petr doplul na mou stranu.

„Už to bude“ oznámil

„Cítím, že kdybych měla koště, zvládla bych to líp.“

„Můžu ti jedno dát, když myslíš, že ti pomůže.“

„Opravdu? A odkud?“ zvolala jsem.

„Mohl bych ti jedno udělat.“

„Jak?“

„Jediné, co teď musím udělat, je soustředit svou pozornost na koště a éter kolem nás nám jedno vyrobí.“

„Mohl bys mi udělat nějaké nové šaty?“

„Jistě.“

„Mohl bys změnit barvu mých očí?“ zeptala jsem se.

„Jo.“

„Mé tělo?“

„Co je s tvým tělem?“

„Nemyslela jsem si, že by s ním něco bylo, dokud mi někdo neřekl, že je pěkné.“ Zasmál se.

„Líbily by se ti větší prsa?“

„Ne, líbilo by se mi… Jakou barvu mají moje oči?“

„Zelenou. Proč?“

„Svatoušku. Nevadí. Jsem spokojená. A na koště zapomenu. Nechci být čarodějnice jako Jo.“

„Musíš jít pěšky“ varoval mě.

„Nemůžu stopovat?“

„Pokud projdeš dveřmi aut.“ Ukázal na strom. „Projdi tím kmenem.“

„V žádném případě. Pod kůrou jsou brouci. Chci se tě ještě na něco zeptat. Jak to, že se dotýkám věcí jen tak, ne doopravdy?“

„Protože jsi mrtvá.“

„Ale moje nohy se teď dotýkají země. Země mě podpírá. Jak to, že nepropadnu?“

„Protože čekáš, že tě země udrží“ vysvětloval Petr. „Vše se děje v tvé mysli.“ Odmlčel se. „Od té doby, co jsi zemřela, prošla některá část tvého těla něčím fyzickým?“

„Jo. Když jsem se pokusila v nemocnici zadržet Davida, moje ruka prošla jeho paží.“ Petr přikývl.

„Pravděpodobně jsi v té době byla zoufalá a vyhnula ses psychické zábraně.“ Ukázal na lavičku. „Projdi jí.“

„Dobrá.“ Konečně jsem se rozhodla, že je třeba skončit s flákáním. Udělala jsem velký krok k lavičce, tak jako by tam nebyla. Zuřila jsem, když jsem holení narazila do dřeva.

„Au!“ vykřikla jsem a sklonila se bolestí.

„Bolí to jenom proto, že ty si to myslíš.“

„Můžeš mlčet?! Bolí to a je mi úplně jedno, proč to bolí!“

„Představ si, že se nic nestalo“ radil dál.

„Pomohl by mi aspirin a sklenice vody.“ Petr se otočil a podal mi ruce. V jedné měl aspirin a v druhé sklenici vody.

„Spolkni to a pojďme odsud“ řekl.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.