Vzpomínka na mě XII.

Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru. Konečně, pomyslela jsem si, když mě odvezl téměř ke schodům u domu. Byl to popelářský vůz. Celá cesta sdílená s kuchyňskými odpadky. Jízda jedna báseň. Dostat se do domu nebyl žádný problém. Venkovní dveře byly doširoka otevřené. Otec nakládal do svého bílého cadillacu, který parkoval...

Vzpomínka na mě XI.

Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.Zlobilo mě, že Amanda měla ruku položenou kolem Davidových ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, když jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl stažené okénko a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají. „Já nevím“ řekl David. „Možná bych měl zůstat doma. Nikdo mě...

Sbohem a nashledanou – 1.

Osmé soutěžní dílo se právě představuje. „Otevři oči a pohlédni“ pronesl jemný ženský hlas. „Stačí jedna chyba a jsou moji!“ zasmál se. „O tom pochybuji, drahá“ odporovat druhý. Z mlhy vystoupila mužská postava, dobře stavěná, sen všech mužů. Chraplavě se zasmál. „Jsou silní. Všichni“ nechal se slyšet. „Ale, nepovídej. Nejsou všichni jako my. Mají své slabiny. Choutky. Přání? Ano, ale i chamtivost, bezohlednost a být vítězem nad ostatními. V tom jsou porazitelní.“ Muž natáhl ruku a z mlhy vyklouzla jemná ručka. Nikdo by neřekl, že by tato chladná, krásná ruka mohla ovládat tak děsivé umění, že se o tom bojím vyprávět. „Ano, to máš pravdu“ smutně povzdechl. Upřel zářivě zlaté oči do mlhy a nepatrně se usmál. Jeho již tak nádherná tvář ještě víc zkrásněla a on...

Tanec smrti I.

Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj. Všechny jsme byly nervózní. Ne, že bychom si to připouštěly. Braly jsme to všechno jako pořádný nesmysl. Ale nervózní jsme byly, to mi věřte. Protože k vraždě došlo tak děsně blízko. Protože obětí byla holka v našem věku – holka jako my. „Dívej se na to tak“ řekla Dawn, když si zapínala bílou hedvábnou halenku. „Aspoň se ta holka nemusí starat o hledání partnera na ples.“ „Jsi nechutná“ řekla jsem. „Opravdu“ souhlasila Dawn. Bylo to v úterý po tělocviku. Šatna byla plná dívek, pokoušejících se rychle obléknout, protože spěchaly. Horký, parný vzduch byl naplněn křikem a...

Vzpomínka na mě X.

Šli jsme na autobus. Dveře se naštěstí otevřely automaticky, a tak jsme nemuseli využít jiné možnosti. Byla jsem za tu malou pozornost vděčná. Chytli jsme se páru cestujících jedoucího do mé čtvrti. Autobus byl pořádně namačkaný. Já jsem stála, zatímco Petr seděl na klíně roztomilé blondýnky. „Zvrhlíku“ napadla jsem ho. „Ty si myslíš, že sex je sprostý. Máš urážlivé myšlenky.“ „Myslím si, že sex je hezký mezi dvěma dospělými, žijícími osobami.“ „A co mezi dvěma mrtvými mladistvými?“ zeptal se. Zasmála jsem se. Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Jimmyho dům byl od autobusové zastávky blíže než můj. Řekla jsem Petrovi, že chci zkontrolovat mého starého milence. Petr mi pomohl do otevřeného okna. Sám samozřejmě žádnou...