Jak to žije ve starém skladu – 1. část

Jak by to asi vypadalo, kdyby věci ožily a mohly mluvit? A do jakého extrému by to mohlo dojít, kdyby oživl rovnou celý zaprášený sklad odložených nepotřebností? V prvním díle se ze vzpomínek pamětního medailisty, který obletěl svět, dozvíte, jak to všechno začalo…

Jak to celé začalo…

Zatímco lidé hledají cestu k nesmrtelnosti, my hledáme způsob, jak se stát živými. Mně se to povedlo jako prvnímu.

Vyrobili mě v šestnáctém století někde na území dnešní Francie a jen pár týdnů poté jsem byl věnován jako ocenění za statečnost jednomu šlechtici, ani nevím, jak se jmenoval. Ale pamatuji si, že jsem během šestnáctého století procestoval západní Evropu a o století později mě mí rychle se střídající majitelé protáhli po všech koutech Asie. Když se to vezme kolem a kolem, ale ne zas tak moc okolo, procestoval jsem za svůj život celý svět. Konečně jsem se první den druhého tisíciletí dostal do Česka a zakončil svou pouť po světě.

Netušil jsem, jaký následek tohle bude mít, ale překvapil mě příjemně. Sotva jsem se dostal přes hranice, doopravdy jsem oživl. Mohl jsem se sám pohybovat, dokonce mluvit. Najednou jsem nebyl věc, ale bytost – až na to, že jsem to musel střežit jako tajemství, protože kdyby se někdo dozvěděl o mluvící památeční medaili, mohl bych se hned jít zahrabat.

A tak jsem se v kapse mladého profesora zeměpisu dostal do Prahy. Vychutnával jsem si každou chvilku, kdy jsem byl sám a mohl dělat to, co mi přinesl život.

Profesor měl jednu zálibu, sbíral propisky ze všech zemí světa. V tu chvíli mě to nenapadlo, jenže pak jsem spatřil tu krabici a v ní přes dvě stovky propisek. Když od jednoho jeho známého přišla poslední, s napětím jsem očekával, co se stane.

Měl jsem pravdu a díky tomu jsem získal spoustu nových přátel ze všech zemí světa. Žádná z propisek sama o sobě celý svět neprocestovala, ale dohromady tvořily skupinu – a to na obživnutí stačilo. A nejen na jejich. Během jednoho dne se k životu probudily snad všechny věci v profesorově bytě a já nestačil valit oči. Kdybyste viděli všechny ty párty, které jsme pořádali, když byl profesor na cestách, valili byste oči i vy.

Ale přesto, jak šťastní jsme byli, osud nám nepřál. Jednou vzal profesor krabici, zalepil ji páskou a rozhodl se ji odvézt do starého skladu nepotřebných věcí. Nechápal jsem proč, protože mu vždycky na jeho malé sbírce záleželo.

Nechtěl jsem opustit jediné přátele, které jsem za svůj život získal, a proto jsem vyskočil profesorovi z kapsy a schoval se do krabice s propiskami.

„Proč to děláš? Zbláznil ses?“ zeptala se ihned přidušeným hlasem moje nejoblíbenější propiska – byla z Austrálie.

„Přesně! Vždyť si můžeš žít u profesora v bytě. My budeme zavřený někde v pitomým skladu,“ přidala se Američanka.

„A k čemu by to bylo, kdybych tam byl sám?“ odpověděl jsem otázkou a všechny propisky ztichly. Pochopily. Protože zatímco ony žily všechny pohromadě, já jsem byl sám.

Radši jsme dál nediskutovali, aby náhodou profesora nenapadlo se do krabice podívat. Zastavili jsme na okraji města. Všude byla tma, ticho a z nebe se právě začaly snášet první letošní sněhové vločky. Položil nás pod stříšku před vrata skladu, jak jsem zjistil, když se mi podařilo vykouknout malou dírkou v krabici.

Osaměli jsme, ale stejně jsme se neodvažovali promluvit, kdyby kolem někdo procházel.

Strávili jsme tam celou noc. Sněhové vločky pomalu ale jistě rozmáčely krabici kolem nás, až jsem měl strach, že se protrhne. Naštěstí izolepa, kterou profesor krabici oblepil, udržovala karton nejen ve správném tvaru, ale některé části i trochu v suchu. Sledoval jsem, jak vločky tají, sbírají se na okraji mého malého kukátka a nakonec stékají po stranách a na silnici vytvářejí miniaturní potůčky.

Ráno jsme zaslechli auto přijíždějící naším směrem. Vystoupil z ní nějaký muž, kterého jsme později poznali jako dlouholetého a jediného správce skladu. V kapse našel klíče, nohou krabici odsunul o pár metrů stranou, odemknul a otevřel vrata skladu.

Nenamáhal se, aby nám našel nějaké přívětivé místo, a prostě krabici položil na zaprášenou polici. Pak se rozhlédl po skladu, zkusil, jestli funguje světlo, a prostě zmizel.

Čekali jsme asi pět minut, abychom se ujistili, že se nevrátí a společnými silami se nám podařilo otevřít krabici. S pomocí dvou propisek jsem vyskočil na polici a rozhlédl se kolem. Jedním ze čtyř malých okének už dovnitř začaly pronikat první sluneční paprsky a já pomalu rozeznával obrysy krabic, skříní a polic ve skladu.

„Nic zajímavého,“ houkl jsem, aby mě propisky slyšely.

Trvalo jen pár minut, než se všechny dostaly z krabice. Ve skladu bylo už dost světla, abychom si ho mohli celý prohlédnout. Kolem tří stěn se až k několik metrů vysokému stropu tyčily police plné krabic. Zbytek věcí se bez řádu povaloval na zemi.

„Je vidět, že sem nikdo moc nechodí,“ poznamenala Britka.

„Hlavně se o to nikdo nestará.“

„Aspoň budeme mít pro sebe dost prostoru.“

Zavrtěl jsem se. Na něco jsem čekal, a když už jsem měl strach, že to nepřijde…

„Hej vy tam! Mohl by mi prosím někdo objasnit, jak je možné, že se můžu hýbat a mluvit a prostě, že žiju?“

Otočil jsem se po hlase a spatřil obrovského plyšového tygra, jak se k nám po krabicích a nejrůznějších krámech snaží vyšplhat.

„Jen počkej. Rád bych to řekl všem najednou.“

A všechny věci ve skladu začaly pomalu ožívat.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *