Rubrika
„Je třeba se rozhodnout rychle, Vaše Veličenstvo. Každé zdržení může znamenat prohru,“ pronesl sekretář Leopold.
„Já vím, ale mám velké obavy,“ svěřila se královna Magdaléna. Seděla právě u svého psacího stolu a v rukou držela dopis, jenž skoro zázrakem dorazil neporušený až na královský dvůr.
K panování mimo jiné patřilo i zaměstnávání služebnictva. Ne vždy se povedlo najít někoho schopného. Magdaléna za svůj život viděla spoustu neschopných lidí. V paměti se jí však uchovala jedna mladá služka, která byla velice šikovná a snaživá. Měla však malý, dlouho skrývaný problém – kleptomanii. Z hradu nejdříve začaly mizet zanedbatelné věci, jako jsou třeba vidličky. Brzy se však začaly ztrácet dražší věci, Magdaléna přišla o náhrdelník, její manžel nemohl najít drahý kapesní nožík. Královský pár se shodl na tom, že tohle rozhodně nebude způsobeno jejich nepozorností.
Místnost osvětlovaly jen dohořívající svíce, které na stěnách rozhýbávaly tajuplné stíny. Magdaléna usedla do svého houpacího křesla, porovnala si podušku za svými zády a na klín postavila svou milovanou šperkovnici. Téměř každý večer před spaním si našla chvilku, aby se díky předmětům, které truhlička ukrývala, přenesla v čase do své minulosti a zavzpomínala na události, které pro ni byly velice cenné.
Otevřela dřevěné víko, chvíli si prohlížela předměty uvnitř, načež vytáhla vylisovaný list javoru…
Královna Magdaléna odedávna milovala maličkosti, cenné i necenné, hlavně, že vypadaly pěkně a daly se strčit do nějaké zapomenuté kapsy, kde je po dlouhé době zase plná nadšení objevila. Nyní královna otevřela svoji šperkovnici a vyndala z ní mušli, asi tak středně velikou, a sevřela ji v dlani. Měla ji z doby, na kterou tak ráda vzpomínala.
Královna Magdaléna se znovu probírala svými poklady. Vyndala jich už mnoho, když narazila na stříbrné náušnice s drobnými modrými kamínky, safíry. Zamračila se, jak se snažila přijít na to, odkud je má, ale po chvíli si to přece vybavila. Dostala je v sedmi letech.
Magdaléna vzala do ruky porcelánové slůně. Prohlížela si ho často, nikdy ji nepřestávalo fascinovat. Bylo drobounké, nemělo snad ani tři centimetry na výšku, ale co mu chybělo na velikosti, nahrazovalo detailností. Bylo vykreslené mistrovskými tahy drobného štětečku. Magdaléna sice živého slona nikdy neviděla, ale byla si jistá, že vypadá přesně takhle. Slůně bylo drobné a křehké, delikátní a pozoruhodné stejně, jako žena, která ho vyrobila a od které ho dostala.
Magdaléna měla před týdnem 18. narozeniny. V teplém červenci proběhla její oslava v zámeckých zahradách, tančilo se, jedlo a pilo. Všichni byli šťastní a významný den si naplno užívali. Až na Magdalénu. Uvědomovala si, že jakmile dosáhne plnoletosti, bude se muset provdat. Za někoho s královskou krví, samozřejmě... Magdaléna se ale nechtěla vdát za nějakého prince. Ona už svého milého měla. Nebyl však urozeného původu a jejich lásce tak nebylo souzeno.
Zlobila se, tolik se na svou maminku zlobila! Ještě nikdy nečelila takovému ponížení, ještě nikdy netoužila se vzepřít královským tradicím s takovou vervou. Krev v žilách jí žhnula a srdce se bouřilo – vždyť takhle to přece být nemá!
Princezna Magdaléna se hrbila nad vyšíváním a hraběnka Couvierová ji co chvíli napomenula, ať sedí rovně či ať se nehrbí, že si zkřiví záda. Jenže co naplat, vyšívání nebyla zrovna její nejoblíbenější činnost. Vyžadovalo totiž soustředěnou pozornost na jemnou práci a venku krásně svítilo slunce a všechno Magdalénu táhlo ven.
Byl nádherný, vlahý jarní večer. Ze zahrady zaznívaly hlasy slavíků a míchaly se se zvuky vycházejícími z tanečního sálu. Byl teprve počátek jara, ale všechno již dýchalo květinovou atmosférou. Dnes byl velmi významný den. Na královském zámku se konal ples k oslavě šestnáctých narozenin princezny Magdalény.