ŠKM – Pečetní prsten

„Je třeba se rozhodnout rychle, Vaše Veličenstvo. Každé zdržení může znamenat prohru,“ pronesl sekretář Leopold.

„Já vím, ale mám velké obavy,“ svěřila se královna Magdaléna. Seděla právě u svého psacího stolu a v rukou držela dopis, jenž skoro zázrakem dorazil neporušený až na královský dvůr.

Dopis byl napsán ve spěchu na běžný papír, jaký se dal nalézt v každé bohatší měšťanské rodině. Byl to záměr. Adresát se snažil, aby dopis působil navenek co nejobyčejněji a snáze se dostal ke svému příjemci. Rukopis byl elegantní a ženský, i když nesl známky toho, že byl dopis psán ve spěchu, pravděpodobně na cestách.

Autorkou dopisu byla královnina přítelkyně, dcera císaře Karla VI., Marie Terezie. Magdaléna se s mladou princeznou setkala před třemi lety na plese ve Vídni, kam byla pozvána spolu s manželem a dcerami. Byla to největší událost sezóny a Magdaléna na ni vzpomínala velmi ráda. Princezna na ni udělala velký dojem, převážně svým vzděláním a uměleckým nadáním. Od tohoto setkání si obě ženy pravidelně dopisovaly. Dnešní dopis však nebyl veselý a plný novinek z vídeňského dvora. Tento dopis byl strohý a princezna v něm volala doslova o pomoc.

Princezna, vlastně by měla být nazývána královnou. Její otec před měsícem zemřel, nezanechal však mužského potomka. Dle listiny zvané Pragmatická sankce měla na uvolněný rakouský trůn nastoupit Karlova nejstarší dcera. Okolní Evropské státy souhlasily, samozřejmě včetně Magdalénina království. Po Karlově skonu se však vše změnilo.

Panovníci Pruska, Bavorska a Savojska, stejně jako Francie a Španělska, svůj souhlas se sankcí odvolali a rozhodli se dosadit se sami na rakouský trůn. Nebo alespoň rakouským zemím odebrat co nejvíce území.

Marie Terezie byla nucena začít hledat vojenskou pomoc, aby se jí podařilo udržet Habsburskou linii a dědičné državy v celku. S žádostí o podporu se obrátila i na Magdalénu. A ta musela nyní zvážit, co učiní.

V jádru duše věděla, co je správné. Nemůže odmítnout pomoc spravedlivému nároku Marie Terezie. Navíc, stejná situace by se mohla po smrti Magdaleny přihodit i v jejím království. S manželem neměli syna, a tak trůn zdědí jedna z jejích dcer. Magdaléně bylo již 41 let, a tak neočekávala, že by měla ještě další děti. I když vyloučit to nemohla.

Jedinou překážkou by byla případná Mariina prohra. Proto se Magdaléna odhodlala k malé lsti. Rozhodla se, že nevyšle oficiální vojsko. Pak by musela otevřeně vstoupit do války, a to by mohlo ohrozit její zemi a lid. Marii však poslala své osobní členy gardy a muže podléhající přímo jejímu manželovi. Dohromady to bylo sice jen 1 000 mužů, pořád to ale bylo lepší než nic.

Podepsala rozkaz na pergamenu, který ležel na stole. K pečetění však nepoužila pečeť království, ale pouze pečetní prsten se svým osobním znakem. Království oficiálně zůstalo neutrální. A pokud by se někdo ptal na její gardu a ostatní muže, má připravené vysvětlení, že je vysílá na vojenské cvičení. Pokud se vojáci nechtěně ztratí, tak to přeci nebude její vina. To jí nikdo nemůže vyčítat.

Magdaléna se vesele usmála a podala list s pečetí svému sekretáři. „Postarejte se prosím o splnění. Děkuji vám.“

Magdaléna tohoto pečetního prstenu užila ještě několikrát, ale jen velmi vzácně. Nyní, když již byla na odpočinku, spočíval v její šperkovnici. Byl krásnou připomínkou na drobnou pomoc, kterou mohla poskytnout své přítelkyni. Marie Terezie svůj trůn uhájila a královny si dopisovaly až do Mariiny smrti.


Redakční úpravy provedly Áine Adair a Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *