ŠKM – Prsten s růží

Magdaléna měla před týdnem 18. narozeniny. V teplém červenci proběhla její oslava v zámeckých zahradách, tančilo se, jedlo a pilo. Všichni byli šťastní a významný den si naplno užívali. Až na Magdalénu. Uvědomovala si, že jakmile dosáhne plnoletosti, bude se muset provdat. Za někoho s královskou krví, samozřejmě… Magdaléna se ale nechtěla vdát za nějakého prince. Ona už svého milého měla. Nebyl však urozeného původu a jejich lásce tak nebylo souzeno.

Magdaléna seděla na vysoké stoličce, oděna v krásných bílých šatech a kolem ní tancovaly služky a upravovaly její dlouhé vlasy, na rty jí nanášely co nejsytější rudou barvu a do toho všeho brebentily o Magdalénině novém a šťastném životě. Magdaléna je stěží poslouchala. V ruce držela zmuchlaný papír, na kterém byla napsána báseň od jejího milého. Magdaléna ani nemusela dopis číst, aby odrecitovala slova básně…

Já lásku k Tobě dlouho skrývám
a často sny o Tobě mívám.
Jak mě svojí dlaní pohladíš,
a v mém náručí sníš i bdíš.
Drahá Magdaléno, mám Tě rád,
už Ti v tom nedokážu déle lhát.

Balíček, který se objevil na Magdalénině pohovce před dvěma lety, obsahoval kromě dopisu i kousek borůvkového koláče, který měla Magdaléna tak ráda, a modrou růži, kterou Raimond, její milý, ukradl v zámecké zahradě v Holandsku, kde rukoval. Magdaléna nechala růži usušit a opatrně, aby z ní neopadaly kvítky, ji uložila do své šperkovnice. Týdny plynuly a okvětní lístky růže se začaly trousit po celé šperkovnici, byly všude. Magdaléna musela chtě nechtě kvítky vyhodit. Nechala si jen jeden, který je stále ve šperkovnici ukrytý.

„Princezno Magdaléno, je čas,“ vytrhla z přemýšlení Magdalénu jedna ze služek, „musíme jít.“

Magdaléna se nervózně ošila a zvedla se ze stoličky. Na stolek položila zmuchlaný papír s básní.

Své ano řekla Magdaléna princi z jedné nejbohatších královských rodin. Nebyl ošklivý, měl husté vlasy, upřímné oči a milý úsměv. Ale Magdaléna měla myšlenky na Raimonda.

* * *

Bylo září, Magdaléna byla skoro dva měsíce vdaná. Mrholilo, Magdaléna byla v zámku a četla knihu. Vyrušilo ji však zaklepání.

„Královno Magdaléno, máte návštěvu.“

Magdaléna nevěřila vlastním očím, když vyběhla na dvůr a spatřila vysokého a urostlého muže s důvěrně známými rozcuchanými kučerami. „Raimonde!“ vykřikla a rozběhla se k němu. Raimond se zasmál a běžící královnu chytil do náruče. Magdaléně neuniklo několik vrásek, které se mu objevily na tváři. Vojna je vojna.

„Magdalénko, vypadáš nádherně,“ vydechl, když pustil královnu na zem, „pojď se projít, chci ti něco ukázat.“

Společně došli do zámeckého parku. Raimond vyprávěl o Holandsku, o vojně a několika bitvách, kterých se zúčastnil. Magdaléna byla potichu.

„Magdaléno,“ Raimond znenadání změnil hlas a zvážněl, „v Holandsku jsem měl spoustu času na přemýšlení. Na přemýšlení o nás.“ Vzal Magdalénu za ruku. Pak poklekl. „Magdaléno, lásko mého života… Lásku k tobě chovám už dlouhou dobu.“

Z kapsy vytáhl drobný kroužek, na kterém byla vykována velká růže. „V Holandsku jsem vydělal spoustu peněz, můžeme spolu odjet na západ, jak jsme kdysi chtěli.“ Podíval se na prsten a vložil jej Magdaléně do dlaně. „Není to sice modrá růže, ale těch ti budu nosit každý den plnou náruč.“ Raimond se usmál, Magdaléna nervózně polkla.

„Já už jsem vdaná, Raimonde…“

Magdaléna stěží slyšela slova svého milého, jeho překvapený a zklamaný výraz jí však zůstal v hlavě napořád. Věděla, že nikdy tolik nikomu neublížila. A ani ona nikdy nebyla tak nešťastná, když viděla svou lásku nadobro odcházet. Prsten si Raimond však zpět nevzal. Zůstal v rukou Magdalény, které jej uložily do šperkovnice, kde navždy zůstala vzpomínka na velikou bolest, ale také na přenádhernou lásku.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *