Rubrika
Byl slunečný den, asi okolo poledne, když stála patnáctiletá, mladičká princezna před kočárem a loučila se. Po tvářích jí stékaly slzy, nebylo to však ze žalu, princezna Magdaléna byla zkrátka citlivější, než si umíte představit. Kočár se dal do pohybu, a ona s povzdechem sledovala, jak její velitel stráží mizí v dáli. Byl to její blízký přítel, Matthew Layers, který odjel vyjednávat se sousedním králem.
Teplý letný vánok nežne hladkal údolie a veľký biely zámok v jeho strede. Z okolitého lesíka sa ozýval vtáčí spev a tajuplné šumenie a šepkanie starých dubov. Bystrina, ktorá prýštila dolu kaskádami hôr, ktoré neoblomne strážili údolie ako kamenní obri, sa leskla v lúčoch poludňajšieho slnka.
Postarší elegantně oblečená dáma stála před šperkovnicí z ebenového dřeva a prohlížela si její obsah. Tou velkolepou dámou nebyl nikdo jiný, než samotná královna, která měla již valnou část života za sebou, ale vzpomínky na něj byly ukryty právě ve zmiňované šperkovnici. Každá věc, kterou do truhlice ukryla, měla své místo a také důvod, proč tam patřila. Kdyby truhlici otevřel někdo, kdo by neměl ani tušení, za jakým účelem všechny tyto věci královna do truhlice uložila, jistě by si pomyslel, že se dočista zbláznila. Šperkovnice totiž obsahovala věci, které by se mohly na první pohled jevit zcela obyčejně, ale pro královnu měly nesmírnou cenu.
Její oči utkvěly na bílém kapesníku, který pomalu nabíral odstín do béžova, se zlatě vyšívaným jménem Magdaléna. Málokdo by věděl, že patřil jiné Magdaléně. Královna jej opatrně vzala do rukou a zavzpomínala.
Magdaléna něžně vzala přívěsek do ruky a zadívala se do krvavého rubínu. Vlastně ho nikdy neměla na sobě, uvědomila si. Nikdy, kromě dne, kdy ho dostala od matky. Matka tehdy zářila pýchou a hrdostí, byl to den, který se nezapomíná. Rubín jako by ji hypnotizoval a Magdaléna se ponořila do vzpomínek.
Přejela dlaní po víku šperkovnice a zlehka ji pootevřela. Několik okamžiků jen sledovala tu škvíru, jako by zvažovala, zda ji opravdu otevřít, než se zhluboka nadechla a dovolila svým pokladům zase jednou vidět denní světlo. Zaváhala. Prsty se nad obsahem lehce zachvěly. Pomaličku uchopila zašlou zlatavou medaili nepravidelného kulatého tvaru s ouškem na jedné straně. S povzdechem se opřela zpět do křesla a převrátila ten kousek kovu v dlani. Upřela pohled k okenní tabuli, skrze kterou proudily do místnosti poslední hřejivé paprsky slunce, a ve vzpomínkách se vydala na dalekou pouť do svého dětství.
Královna Magdaléna opatrně otevřela víko své překrásně vyřezávané šperkovnice. Její štíhlé, hubené prsty se opatrně probíraly krásnými předměty, které zde byly uložené. Až najednou nalezly drobný stříbrný náprstek. K němu se váže nynější příběh.
* Kancelář Sub Salix * · Z Magdaléniny šperkovnice
„Budete si přát ještě něco, Výsosti?“
„Ne, ne, to je dobré, Anno, děkuji,“ usmála se od zrcadla na svou komornou a ta s úklonou opustila komnatu.